ŽidÉ v ČESKÝCH ZEMÍCH, 19.–20. století

Expozice je instalována v přízemí a v prostoru galerie v prvním patře  Španělské synagogy

Od josefínských reforem k zrovnoprávnění Židů v roce 1867
 

Židovský život v českých zemích prošel od konce 18. století a během 19. století zásadními proměnami, které zahájily reformy Josefa II. (1780–1790). Postupně byla rušena některá diskriminační nařízení a rozvíjeny svobodnější podmínky života zejména v oblasti vzdělávání, podnikání a rodinného života. V Praze vzniklo jedno z center židovského osvícenství – haskaly, které prostřednictvím nových německo-židovských škol působilo na šíření světského vzdělání. Věda o židovství položila základy moderního studia židovské kultury a historie. Ve Staré škole vznikl první spolek pro upravenou bohoslužbu (1835) podle vídeňského vzoru. V letech 1836–1845 zde jako ředitel chóru působil skladatel české národní hymny František Škroup.

Po revoluci 1848–49 došlo ke zrušení hlavních diskriminačních opatření. Rovná občanská práva Židům garantovala ústava z roku 1867, která postupně umožnila jejich plné zapojení do života modernizující se společnosti. Výrazem nové kulturní identity byla v Praze také stavba nového Templu – Španělské synagogy (1868). Vývoj emancipace Židů je ilustrován prostřednictvím cenných dobových dokumentů a tisků a vybranými příklady synagogálního textilu a stříbrných kultových předmětů. Vitríny oživují portréty významných osobností, které spolu s ukázkami jejich prací přibližují tradiční židovskou vzdělanost, osvícenství, židovské školství a vědu.

Od emancipace k integraci – hledání identity
 

Dovršení procesu emancipace spatřovala značná část židovského obyvatelstva v přimknutí se k německému liberalismu, který jim umožňoval se jazykově i kulturně integrovat do společnosti.  O něco později, od 70. let 19. století, sílil proud hnutí, které usilovalo o spojení a spolupráci s příslušníky českého národa a českou jazykovou a kulturní asimilaci. Pod vlivem nacionalismu sílily v 90. letech 19. století značně projevy politického antisemitismu, objevila se řada fám o rituálních vraždách (Hilsnerova aféra). Tato vlna antisemitismu na konci 19. století zpochybnila možnosti řešení židovské otázky cestou německé nebo české asimilace. Židé mladší generace se nechtěli připojit ani k německé ani k české asimilaci a usilovali o obnovu vlastních náboženských a kulturních tradic. Svoji identitu hledali v posílení sebevědomí židovského národa a společenské, kulturní a sportovní činnosti sionistických spolků a organizací. Sionistické hnutí se soustředilo na prosazování židovské kultury, národnostních práv a postupně také na podporu úsilí o vybudování židovské vlasti v Palestině.

Vznik Československa a dvacetiletí tzv. první republiky přineslo židovské komunitě rozkvět a nové možnosti. Meziválečné Československo (1918–1938) uznávalo židovskou národnost, Židé hráli významnou roli v hospodářském i politickém životě země. V samostatných vitrínách v přízemí Španělské synagogy se můžeme seznámit s přínosem židovských obyvatel hospodářství a kultuře nového státu. Podíl Židů na rozvoji průmyslu reprezentován namnoze dodnes existujícími významnými podniky, které založili židovští podnikatelé. Představeny jsou i významné osobnosti kulturního života – spisovatelé a básníci z okruhu německy a česky psané literatury, vědci i výtvarní umělci. Medailony desítek a stovek dalších osobností z oblasti české i německé literatury, divadla a filmu, tradiční i moderní hudby stejně jako výtvarného umění a architektury návštěvník najde v informačních boxech ve třech zadních lavicích v přízemí.      
 

Holocaust českých a moravských Židů (1939–1945)
 

Významnou předností nové expozice je značné prostorové i obsahové rozšíření expozice věnované holocaustu českých Židů od mnichovské dohody v září 1938 až do konce války v květnu 1945, kterému je věnována celá galerie Španělské synagogy. Ve 12 celoskleněných vitrínách a 10 audiovizuálních obrazovkách v lavicích může návštěvník sledovat celý příběh pronásledování, útěků, konfiskace a deportace do koncentračních a vyhlazovacích táborů. Samostatná vitrína je věnována také kultuře v terezínském ghettu, kde působilo řada významných hudebníků, výtvarníků a spisovatelů. Výjimečnou hodnotu mají dětské kresby, které vznikaly v kroužcích pod vedením výtvarnice Friedl Dicker-Brandeis (1898–1944). Celkem bylo vypraveno 35 transportů do ghett, koncentračních táborů a vyhlazovacích středisek na východě, od konce října 1942 většina směřovala přímo do tábora Osvětim II–Březinka. Nacistická genocida připravila o život více než 78 000 Židů z českých zemí a vedla k zániku většiny zdejších židovských obcí.       

Perzekuci Židů v Protektorátu Čechy a Morava, hromadné deportace a život v terezínském ghettu dokumentují vesměs archivní dokumenty a fotografie ze sbírek Židovského muzea. Ke každému tématu a vitríně na galerii patří také volitelná databáze v lavici na vnitřní straně galerie, v nichž lze sledovat dané téma v osobních příbězích, fotografiích a výjimečných dokumentech, i osobních svědectvích přeživších. Na příbězích rodiny Khon-Trattner a rodiny Sudovy můžeme sledovat osudy židovských rodin od minulosti, za války až téměř do současnosti. Židé se ale již od léta 1939 aktivně zapojili doma i za hranicemi do protinacistického odboje. Tvořili významnou složku domácího odboje v Čechách, na Moravě i na Slovensku, v ilegálních organizacích a všech složkách národního odboje. Stali se pevnou součástí československé zahraniční armády i dalších spojeneckých vojsk. Bojovali na všech frontách druhé světové války a významně přispěli ke znovuobnovení Československa.     

Osudy Židů v českých zemích po roce 1945 a za komunistického režimu
 

Významnou novinkou expozice je její závěrečná část v prostoru zimní modlitebny, věnovaná poválečným dějinám Židů v Československu v období 1945–1989, ale i v následujícím období. S pomocí velkoplošných projekcí vzácných dobových záběrů a informačních boxů jsou zde připomenuty některé dosud málo známé události poválečného židovského života v Československu – obnova bohoslužeb ve Staronové a Španělské synagoze a snaha o rekonstrukci židovského života po katastrofě holocaustu za podpory zahraničních organizací, zejména Jointu (Jewish distribution commitee). S jeho pomocí bylo organizováno především hnutí Bricha – transfer lidí bez domova z Polska a dalších válkou postižených zemí přes území Československa do západní Evropy a Izraele nebo zámoří.

Naději na nový začátek záhy zmařil antisemitský komunistický režim, který brzy zahájil pronásledování Židů a organizaci monstrprocesů s údajnými zahraničními agenty a sionisty. Takoví občané byli zatýkáni, vyhazováni ze zaměstnání a pronásledováni policií. Neméně obtížný byl život židovských obcí, které byly podřízeny přísnému dohledů státní policie a komunistických orgánů. Kromě krátkého uvolnění režimu na konci 60. let 20. století trvala tato situace až do pádu komunistického režimu na konci roku 1989. Během celého komunistického období docházelo také často k záměrnému ničení židovských památek, starých synagog a židovských hřbitovů.