Dětské kresby z Terezína 1942-1944

Expozice je instalována v prvním patře Pinkasovy synagogy

Příběh dětí deportovaných do terezínského ghetta

Expozice v devatenácti oddílech nastiňuje příběh židovských dětí deportovaných během druhé světové války do terezínského ghetta. To v letech 1941–1945 sloužilo jako přestupní stanice do koncentračních a vyhlazovacích táborů na východě.

Příběh začíná reflexí událostí následujících těsně po 15. březnu 1939, kdy došlo k okupaci českých zemí a vytvoření tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Následuje líčení transportů do Terezína, zahájených 24. listopadu 1941, všedního života v ghettu a života v tamních dětských domovech, tzv. heimech.

Dále jsou zde zobrazeny oslavy svátků, sny, které uvězněné děti snily o návratu domů či o cestě do Palestiny. Tato část tvoří jakési poetické intermezzo mezi brutálním vytržením z domova a deportací do Osvětimi, která je poslední a nejsmutnější kapitolou celého vyprávění.

Friedl Dicker Brandeisová a výuka kreslení v Terezíně

K vylíčení příběhu posloužily dětské kresby vytvořené v Terezíně mezi lety 1942-1944 v rámci organizované výuky kreslení.

Tuto výuku vedla Friedl Dicker Brandeisová (1898–1944), malířka a návrhářka působící v oblasti interiérového designu a scénické tvorby, absolventka Státního Bauhausu ve Výmaru, žačka Franze Čížka, Johanna Ittena, Lyonela Feiningera, Oskara Schlemmera a Paula Klee.

Hodiny kreslení zaujímaly v rámci výuky dětí v Terezíně, která ovšem z větší části probíhala tajně, jisté výsadní postavení, neboť byly výsledkem propracované pedagogické koncepce, kterou si Friedl Dicker osvojila během svých studií na Bauhausu, a to zejména v přípravném kursu Johanna Ittena. Kresba byla chápána jako klíč k poznávání a osvojování si základních principů komunikace, byla v tomto pojetí prostředkem k sebevyjádření, uvolnění fantazie a emocí. Z tohoto hlediska působila výuka kreslení zároveň i jako terapie, která pomáhala dětem lépe snášet život ve skličující každodenní realitě ghetta.

Kresby jako jediné památky

Na čtyři a půl tisíce dětských kreseb, které zůstaly uschované ve dvou kufrech, jež Friedl Dicker před svou deportací do Osvětimi uschovala v Terezíně a které byly bezprostředně po skončení války předány Židovskému muzeu v Praze, tvoří jeden z nejautentičtějších dokladů tragického osudu českých a moravských Židů během druhé světové války. Jen malá hrstka tehdejších židovských dětí přežila válku, neboť většina jich neušla transportu do Osvětimi, který znamenal cestu na jistou smrt.

Dochované kresby jsou tak mnohdy jedinou památkou na své autory. Bez nich by jejich jména zůstala zapomenuta.