Poetická avantgarda mezi Waltem Whitmanem a Robertem Desnosem
Poznámka k filmům a jejich tvůrcům
 
 
Charles Sheeler, Paul Strand
Manhatta, 1920
 
Tvrdit, že Manhatta je jedním z prvních pokusů o filmový dokument, by bylo troufalé, jistě lze ale souhlasit s tím, že jde o první vědomě vytvořený avantgardní film v rámci americké kinematografie, který se navíc stal předchůdcem takzvaných „městských filmů“. Hlavním protagonistou je město New York, metropole „hrdá a vášnivá“, jak je, kromě dalších epitet, nazývá doprovodný poetický text inspirovaný verši Walta Whitmana (1819-1892). Ačkoli v základu textu lze rozpoznat báseň City of Ships (Město lodí), zahrnutou do původně samostatně zamýšlené sbírky Drum-Taps (Rány na buben) obsahující básně z doby americké občanské války, jež se nakonec jako ostatní Whitmanova poezie stala součástí jediného rozsáhlého korpusu nazvaného Leaves of Grass (Stébla trávy), z větší části jde o parafrázi uzpůsobenou potřebám filmového obrazu, jehož je text nedílnou součástí.
 
 
Ralph Steiner
H2O, 1929, 13’
Mechanical Principles  / Zákony mechaniky, 1930
 
Dvě cinematické kompozice Ralpha Steinera z přelomu 20. a 30. let 20. století jsou vedle filmových pokusů Paula Stranda další ukázkou zájmu amerických avantgardních fotografů o filmový experiment. Patrně nepřekvapí, že Steiner, který předtím, než se začal věnovat fotografii, studoval chemii, pojmenoval svůj první filmový pokus chemickým vzorcem. Voda jej ovšem zaujala nikoli jako chemická substance, ale jako nevšedními vlastnostmi obdařený přírodní živel, který ve svém kapalném amorfním skupenství reaguje na působení vnějších vlivů – světla, gravitace a kinetické energie – fascinující hrou odlesků, textur, geometrických obrazců a efektů na pomezí dokonalého optického klamu. V o rok pozdějším snímku nazvaném prostě Mechanical Principles (Zákony mechaniky), je Steiner evidentně stále přitahován fenoménem abstrakce, která však již není výsledkem působení přírodní, nýbrž bytostně artificiální síly – organismu stroje.
 
 
Man Ray
Emak bakia, 1926
L’étoile de mer / Mořská hvězda, 1928
 
Název filmu Mana Raye, který je, jak naznačuje podtitul Cinépoème, pokusem o poezii „psanou“ pohyblivým obrazem, znamená v jazyce euskera (baskičtina) „dej/te mi pokoj“. Současně také odkazuje k názvu domu v jihofrancouzském Biarritzu, kde Man Ray trávíval letní měsíce. V téměř dvacetiminutovém asociativním proudu se objevují záběry z Rayovy filmové prvotiny Le retour à la raison (Návrat k rozumu, 1923), z části postavené na animaci jeho „rayografů“ (fotogramů vzniklých expozicí předmětů rozložených přímo na fotografickém papíru). Ačkoli se sám Man Ray o Emak bakia vyjadřoval jako o vcelku konvenční, logicky provázané kompozici, ve snímku dominuje snaha společná všem dadaistům a surrealistům: snaha o rozbití příběhu jako moralistního vyprávění, jež není ničím více než opotřebovanou rekvizitou vyčpělého měšťáckého životního stylu. Obvyklý narativní postup je nahrazen nepřetržitým vizuálním tokem, v němž se živé mění v neživé, femininní v maskulinní, abstraktní v konkrétní, reálné ve snové a objektivní přechází v optický klam. K dosažení dokonalé sugesce a plynulosti využívá Man Ray celé škály prostředků, ať již filmově-technických či výpravných: prolínání, dvojexpozice, vychýlení osy záběru na diagonálu, otáčení obrazu o 90 stupňů, optické efekty vyvolané procházením světla skleněným prizmatem, animace, výrazného divadelního líčení... Ve filmu se kromě zajímavých artefaktů – vlastních autorových matematických objektů a skulptur Pabla Picassa – objevují také zajímaví protagonisté: zhruba v polovině vstupuje do záběru v ženu proměněný surrealistický básník Jacques Rigaut (1898-1929) a v roli další z ženských postav – řidičky automobilu – vystupuje jedna ze stěžejních osobností pařížské bohémy, Rayova múza 20. let Alice Prin, známá jako Kiki de Montparnasse (1901-1953).
 
Poezie – tentokrát v podobě konkrétní básně z pera surrealisty Roberta Desnose (1900-1945) – je také základem dalšího filmu Mana Raye – L’étoile de mer (Mořská hvězda). Jak praví úvodní titulek, jde o vizuální transpozici „Desnosovy básně, jak ji viděl Man Ray sám“. Hlavní ženskou protagonistkou je opět Kiki, zatímco muži jsou tentokrát na plátně dva: další z okruhu pařížských surrealistů, Desnosův přítel André de la Rivière, a samotný Desnos. Genezi filmu popsal v roce 1929 Man Ray v ilustrovaném týdeníku Vu: „Jednou jsem se příteli Robertu Dosnosovi, který se právě chystal na jakousi dvouměsíční cestu, zmínil, že bych chtěl natočit film na motivy nějakého jeho textu. Slíbil jsem, že dílo dokončím, než se vrátí, a tak mi druhý den ráno Desnos přinesl báseň pojednanou jako scénář. Byla plná podmanivých obrazů, i když v podstatě velice prostá. Text oscilující mezi realitou a snem napsal přes noc, inspirován mořskou hvězdicí, která stála ve skleněné nádobě na jeho nočním stolku.“ V básni se ovšem skrývá více než pouhá fascinace znehybnělou krásou preparovaného ostnokožce: dotýká se příběhu neopětované lásky, který má reálný základ v Desnosově nenaplněném vztahu k belgické kabaretní umělkyni Yvonne George (1896-1930). Nedosažitelná, stále unikající a proměnlivá femme fatale se v textu i v jeho filmové adaptaci proměňuje v hvězdici, objekt, jehož se lze zmocnit a získat nad ním plnou kontrolu, který ale současně vyvolává také strach a zůstává nepřístupným. Díky aluzím na ženské zuby či bohyni Kybélé (tato narážka vnáší do francouzského originálu hravost rýmu – „Si belle! Cybèle!“) se hvězdice, přirovnávaná ke „květu z masa a kostí“, stává komplexním erotickým symbolem odkazujícím k ženskému pohlaví a kastrační úzkosti. Silné asociativní spojení s archetypem ženy jako věčné avšak nedosažitelné průvodkyně konečně podporuje také obecný název samotného živočišného druhu „mořská hvězdice“ (ve francouzském originálu hvězda), jež upomíná na latinské spojení stella maris odkazující k mariánskému kultu.

Vstupné: 250 Kč

Pořadatel: Židovské muzeum v Praze, Orchestr Berg