Konec dětství

Helga Hošková–Weissová je jedním z velmi mála terezínských dětí, které přežily válku. Narodila se 10. listopadu 1929 v Praze. Její tatínek Otto Weiss (1898–1944 Osvětim) pocházel z Pardubic a v Praze pracoval jako bankovní úředník v Länderbance na Náměstí republiky. Maminka Irena (1906–1990), rozená Fuchsová, byla vyučená švadlena. Pocházela ze Smíchova a na Vysoké svátky chodila s Helgou do smíchovské synagogy. Ve čtvrté třídě, když bylo Helze deset let, byla jako ostatní židovské děti z rasových důvodů vyloučena ze školy. Nějaký čas navštěvovala doučovací kroužky, pořádané pro děti židovskou obcí v soukromých bytech, snažila se doplňovat si vzdělání vlastním studiem a četbou. Především se však její výchově věnoval tatínek, který podporoval její zálibu v kreslení i literární tvorbě. Tak jako mnozí další začala si Helga v době nucené izolace vést deník, v němž komentuje množící se protižidovská nařízení a zákazy, postihující život celé rodiny. Měsíc po svých dvanáctých narozeninách, 7. prosince 1941, byla Helga i s rodiči povolána do jednoho z prvních transportů do Terezína. V transportním zavazadle si vezla svůj deník, pastelky, vodové barvy a blok na kreslení. Po příjezdu do Terezína byla rodina rozdělena, Helga s matkou byly ubytovány s ostatními ženami v Drážďanských kasárnách, otec bydlel v Sudetských, později Magdeburských kasárnách. Teprve po sedmi měsících, od července 1942, se mohla rodina opět stýkat. Helga se však tehdy přestěhovala do dívčího domova L 410 na náměstí vedle kostela, kde žila se stejně starými děvčaty na pokoji číslo 24.

„Maluj, co vidíš!“

Helga strávila v terezínském ghettu bez dvou měsíců celé tři roky. Ve volných chvílích pokračovala v psaní svého deníku i kreslení. Krátce po příjezdu poslala tatínkovi do Sudetských kasáren svoji první terezínskou kresbu s motivem dětí stavějících sněhuláka. Otec jí tehdy odpověděl stručným vzkazem: „Maluj, co vidíš!“ Tak začala kreslit život v terezínském ghettu. Postupně vytvořila soubor více než sta kreseb, které zachycují podmínky každodenního života dětí i některé významné události ghetta z pohledu dvanácti- až čtrnáctiletého dítěte. Helga byla na svůj věk neobvykle samostatná, kreslení ji bavilo a dobře ovládala jeho techniky. Je v nich patrný nepochybný talent, jasné vnímání skutečnosti i snaha o zachycení jednotlivých motivů bez vší stylizace a sentimentu. Všímala si často zdánlivě nedůležitých detailů, které oživují její kresby vlastním příběhem. Vytvořila tak unikátní a neobyčejně působivý soubor dokumentů, který se svojí sdělností a autenticitou odlišuje od výtvarných projevů ostatních dětí i starších terezínských malířů.

Osvětim a Mauthausen

Terezínský život Weissových ukončily definitivně likvidační transporty na podzim 1944. 1. října 1944 byl do mužského, údajně pracovního transportu, zařazen otec; nesnažil se mu vyhnout, protože rodiny těchto mužů měly být chráněny. O tři dny později, 4. října 1944, byly však transportem na východ deportovány také Helga s matkou. Za několik dnů dorazily do Osvětimi a octly se na rampě před dr. Mengelem. Obě prošly selekcí a po deseti dnech života v osvětimském pekle byly deportovány do Freibergu u Drážďan, pobočného tábora Flossenburgu, na práci v letecké továrně. Zde byly podmínky poněkud lepší, nehledě na zimu, neustálý hlad a otrockou práci v továrně. Jedinou útěchou byly nálety, zástupy uprchlíků a dunění střelby z blížící se fronty. Odtud byly Helga s matkou evakuovány v polovině dubna 1945 v otevřených vagónech od uhlí téměř bez jídla a vody cestou přes Most, Plzeň, Klatovy a České Budějovice do Mauthausenu. Cesta trvala šestnáct dní. Na pokraji úplného vyčerpání se v cikánském táboře dočkaly 5. května 1945 osvobození americkou armádou. Před deportací do Osvětimi Helga schovala své kresby společně s básněmi svého otce u strýce Josefa Poláka, který je s ostatními dokumenty zazdil v Magdeburských kasárnách. Tak se kresby uchovaly pohromadě a po válce je dostala Helga zpět. V Osvětimi, Freibergu ani v Mauthausenu nemohlo být o psaní a kreslení ani řeči. Vše, co Helga zažila po odjezdu z Terezína, doplnila do deníku a pokusila se nakreslit brzy po návratu do Prahy 21. května 1945.

Studia po válce

Po válce se Helze s matkou po komplikacích podařilo získat zpátky svůj předválečný byt, a tak se konečně vrátily domů do Libně. S otcem a většinou příbuzných se však již nikdy neshledaly. Také většina děvčat z domova L 410 se nevrátila, ze všech terezínských dětí deportovaných do Osvětimi přežila sotva stovka. Helga udělala zkoušky do kvarty na gymnasium, po roce se jí však začalo stýskat po kreslení a tak začala studovat na Státní grafické škole a na gymnasiu externě. V roce 1950 složila maturitu na obou školách. Tehdy již věděla, že chce pokračovat ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové; talentové zkoušky udělala, u pohovorů jí ale vytýkali, že má příliš pesimistický pohled na svět. Po odvolání byla přijata do ateliéru monumentální malby prof. Emila Filly, jehož osobnost a způsob práce na ni hluboce zapůsobily. Po Fillově smrti pokračovala ve studiu v ateliéru Aloise Fišárka, kde také studium v roce 1955 dokončila. Malovala pohledy ze staré Libně, portréty a krajiny, občas se vracela ke svým zkušenostem z války (v roce 1958 ilustrovala první knížku Arnošta Lustiga Noc a naděje). Počátkem šedesátých let se začala umělecky vyrovnávat s obdobím válečné perzekuce. Své otřesné zážitky z terezínského ghetta, Osvětimi, Freibergu, transportu smrti a Mauthausenu vyjádřila v cyklu rozměrných a silně expresivních obrazů, nazvaném Kalvárie. Jsou to obrazy téměř monochromní, podané ostrou a energickou kresbou, plné exprese a dramatického napětí, upomínající na Fillův cyklus Boje a zápasy z konce třicátých let. Vystavovala je v Praze a v Domažlicích (1963), v Římě, Neapoli a Benátkách (1964), Demminu a Greifswaldu v Německu (1965).

V Izraeli

Na podzim 1965 odjela Helga na studijní stipendium do Izraele a tato cesta vyznačuje počátek krátkého, ale neobyčejně plodného období její tvorby. Strávila deset týdnů v umělecké kolonii Ein Hod u Haify, ale stačila procestovat celou zemi, jejíž příroda a lidé na ni hluboce zapůsobili. Její paleta se rozzářila jasnými barvami, obrazy poprvé ožily barvami slunce. Ostrá kresba se pomalu uvolnila, plyne v pružných liniích a ornamentálních křivkách, vytváří zvláštní spirálové obrazce a kompozice organických tvarů. Krajina proniká do jejích obrazů také přímo – plastickou strukturou písku, kamenů a mušlí, které do svých obrazů vlepovala jako svědectví intenzity svého prožitku. Mimo několika obrazů zde nakreslila také desítky akvarelů nejrůznějších pohledů z Ein Hodu, Haify, Akka, Negevské pouště a z mořských pláží. Po návratu zpracovala své studie a vzpomínky v cyklu obrazů biblických krajin a figurálních motivů ze světa ortodoxních Židů z Mea šearim. Tak vznikl nový cyklus obrazů, který vystavila na jaře 1968 pod názvem Obrázky z putování po Svaté zemi ve Španělské synagoze v Židovském muzeu v Praze. V následující době se jí podařilo uskutečnit výstavu kreseb a obrazů v Galerii Jaquese Barucha v Chicagu. Helga Hošková-Weissová se stávala známou malířkou, přicházela první pozvání k zahraničním výstavám, která však nadlouho znemožnila srpnová okupace Československa.

Normalizace

V následujících letech se Helga uchýlila do soukromí, věnovala se pedagogické činnosti na Lidové škole umění a zabývala se knižní a užitou grafikou (v letech 1966–1987 vytvořila řadu obálek pro Židovskou ročenku). V depresivní atmosféře sílící normalizace přestala na několik let vůbec malovat. Teprve koncem sedmdesátých let vznikají nové obrazy. Jejich témata nejsou již tak jednoznačná jako dříve, někdy jsou náměty nesnadno čitelné, vyjadřují často znepokojující neklid a smutek. Jako by se staré motivy znovu vracely v jiné, hlubší a niterné podobě. Tak vznikl soubor převážně nefigurativních obrazů s motivy zkázy a zmaru, vyvrácených kořenů a zraněné země, vrací se také představy dětských zážitků z války. Sérii těchto obrazů nazvala Katastrofy. Teprve v osmdesátých letech se definitivně vrací k malování a tradičním židovským motivům, které tvoří další výrazný cyklus její tvorby. Vystavuje v Klatovech (1984) a Aši (1989), účastní se také skupinových výstav Fillových žáků v Turnově (1987), Jičíně (1988) a Galerii D v Praze (1989).

Po revoluci

Po listopadu 1989 se Helga účastnila svými kresbami a grafikou putovní výstavy v Bostonu, New Yorku, Houstonu a Berkeley. Rozsáhlou přehlídku jejích prací uspořádalo na podzim 1991 v Klausové synagoze také Židovské muzeum v Praze. Ve stejném roce vytvořila pamětní desku pro shromaždiště bývalého Radiotrhu v Holešovicích, která byla slavnostně odhalena 14. října 1991, v den padesátého výročí odjezdu prvního pražského transportu do Lodže. Helga Hošková-Weissová vytvořila řadu neobyčejně hodnotných malířských a grafických souborů, které jsou vedle svých uměleckých kvalit svědectvím o jejím osudu a historických událostech, jichž se stala nedobrovolným účastníkem. Její dětské kresby z Terezína jsou dnes známy po celém světě. Také ve svém pozdějším díle podává svědectví o zkušenostech svého dětství, které ovlivnily celý její pozdější život a uměleckou tvorbu. Po listopadu 1989 Helga Hošková-Weissová vystavovala mnohokrát v České republice, Rakousku, Německu, Itálii a USA. Její díla byla reprodukována v mnoha zahraničních publikacích a několika dokumentárních filmech, o jejích dětských kresbách z Terezína byla vydána monografie a o jejím životě natočen dokument České televize Maluj, dokud vidíš. V roce 1993 byla její umělecká tvorba oceněna udělením čestného doktorátu na Massachusetts College of Art v Bostonu. Přes svůj věk se Helga Hošková-Weissová podílí návštěvou škol a rozhovory s mládeží doma i v zahraničí na výchově mladé generace k demokracii a toleranci. Jako výraz úcty za její celoživotní dílo byla Helze Hoškové-Weissové v roce 2009 udělena Medaile Josefa Hlávky.