Období po invazi armád Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 nazvali komunističtí ideologové normalizací. Společnost se měla pod dozorem sovětských okupačních vojsk navrátit k „normálu“ –  rigidně ideologickému socialismu s pevným monopolem jedné politické síly, zcela v područí příkazů z Moskvy. Budování reálného socialismu, hlavního produktu normalizace, byla vyhlášeno na XIV. sjezdu KSČ v květnu 1971. Sovětská propaganda věrna své antisemitské tradici a s odkazy na monstrprocesy padesátých let označila obrodný proces v Československu v letech 1967–1968 za sionistické spiknutí, přičemž za sionistu byl považován každý, kdo měl nějaké židovské předky či se s lidmi, kteří je měli, stýkal. Mnozí českoslovenští komunisté přijali tyto teze za své. Po několikaleté přestávce tak Státní bezpečnost začala opět sestavovat seznamy osob židovského původu pro „operativní využití“ v boji se sionismem. Občané označení režimem za sionisty, ať už si svůj židovský původ připustit chtěli, nebo ne, se tak dostávali do potíží, jejichž důvod si často ani neuvědomovali. Židovské obce, působící pod dohledem státních orgánů, se podobně jako církve dostaly pod enormní tlak a stejně jako v celé společnosti proběhly mezi jejich činiteli radikální prověrky a čistky. Charta 77, občanská iniciativa požadující dodržování lidských a občanských práv, byla nejvýznamnější akcí odporu proti komunistickému režimu a normalizaci. Čtyřicáté výročí zveřejnění tohoto dokumentu v roce 2017 nabízí možnost představit fenomén židovské obce v období normalizace v jeho nesporné specifičnosti a současně jako mikrosvět, ve kterém se na menším prostoru, ale neméně intenzivně odehrávaly podobné procesy jako ve většinové společnosti. 
Výstava ukáže na konkrétních případech způsoby působení StB proti židovským obcím, dilemata, jimž byli jejich členové vystaveni, ale i zapojení některých jejich členů do disentu a aktivit mimo rámec oficiálních židovských obcí. Nebudou však zachyceny jen různé formy dobové "protisionistické" propagandy a jejich dopad na lidské životy. Součástí normalizace bylo také ničení židovských hřbitovů, demolice synagog, zamezování výzkumu a dokumentace osudu Židů za druhé světové války stejně jako téměř úplná likvidace judaistiky. Na výstavě budou představeny fotografie zachycující každodennost židovského života, snahy o jeho zachování navzdory koordinovaným snahám státních orgánů o utlumení jakýchkoliv smysluplných aktivit, zejména předávání tradic dalším generacím. Většina unikátních dokumentů a fotografií z různých archivních zdrojů se na výstavě objeví vůbec poprvé.