Tajemství Rónových obrazů

Náměty Rónových obrazů se pohybují v neobyčejně rozlehlém prostoru od počátku světů a pradávných kultur až po vzdálené kosmické civilizace. Jiné obrazy nám připomínají scény ze současných sci-fi filmů, ve skutečnosti jsou však plodem umělcovy neúnavně pracující fantazie, zaujaté nějakým náhodným předmětem, scénou nebo pocitem, pro který hledá vyjádření.

Rónovy obrazy často vycházejí z konkrétních artefaktů starých kultur a civilizací, mají za námět motiv obtížně identifikovatelný, nejasného účelu a původu. Jindy představují krajinu, prehistorické sídliště zaniklé civilizace, pozůstatky prastarých kultových staveb nebo megapole naší současnosti. Ani naznačený děj nelze dostatečně jasně identifikovat a malíř o to zřejmě ani neusiluje. Jde mu o něco jiného: probudit v nás nečekaný prožitek, zaujmout nás svým vyprávěním a hádankou.

Všechny jeho obrazy i sochy se zdají přinášet jakousi naléhavou zprávu, jejíž obsah byl však během staletí zapomenut – a my se pokoušíme složit původní text z jejích útržků a nejasných stop. Jejich tajemství přitahuje naši pozornost, snažíme se ho domýšlet a objevovat chybějící souvislosti – jeho obsah lze však číst různými způsoby. Róna pracuje s fragmentem, citací a náznakem zasazenými do temných krajin spánku, nevědomí a snů.

Objev mýtu a „špatné malby“

V polovině osmdesátých let se na scéně pražských Konfrontací začala objevovat nová generace nezatížená předchozím vývojem v tehdejším Česku a neochotná se přizpůsobovat požadavkům systému či tradice. Její tvorba byla zasažena novým uměleckým hnutím, známým jako „neoexpresionismus“, „nová“ či „špatná malba“, která nečekaně rozšířila možnosti uměleckého výrazu o nové techniky, materiály i témata téměř neomezeně. Róna se stal v roce 1987 jedním ze zakladatelů skupiny Tvrdohlaví. Tato skupina vystoupila na veřejnost poprvé na přelomu let 1987/88 v Lidovém domě ve Vysočanech a poté v řadě neoficiálních výstav, které byly vnímány jako otevřený protest proti tehdejším oficiálním kulturním institucím. Tvrdohlaví byli také nejvýraznější demonstrací nástupu postmoderny v Čechách a zároveň objevitelé řady nových možností tvorby.

Na své první samostatné výstavě v Makromolekulárním ústavu ČSAV roku 1986 vystoupil Róna s obsáhlým souborem obrazů, zabývajících se tématem mytické prehistorie světa, s motivy pradávných monster, osamělých v měsíčních krajinách, tvory hrozivými svým zjevem, současně však nesoucími stigma svého zániku. Byl to objev mýtu a mýtického prožívání světa, který většina z nás nosí v sobě, aniž si to uvědomuje. Náměty fascinující dosud nevídanou obludností byly na domácí scéně něco nového, přinášely však rovněž nečekané obnovení působivosti obrazu a tradice malby, nanášené v silných vrstvách a hlubokých staromistrovských tónech. Snad aby se ještě více přiblížil tématice svých obrazů, začal v roce 1986 malovat enkaustikou, starou technikou voskové malby.

Devadesátá léta

Na přelomu osmdesátých a devadesátých let se Róna začíná zabývat více křesťanskou mytologií a antikou. Vytváří obrazy budované okolo předmětných motivů, často s hlubokým a dynamickým prostorem, v sytých a hlubokých barevných tónech. Uplatňují se i témata antická, obrazy, které ukazují poslední krizi komunistického režimu v analogii k rozpadu Říše římské.

V 90. letech se Róna začal zabývat více sochařskou tvorbou, která se od počátku rozvíjela neobyčejně svobodně, od neokubistického tvarosloví k mašinismu a stylu art-deco 20. let. Postupně však převážila koncentrace k jednoduchým kompaktním objektům, odlévaným většinou do bronzu, které připomínají stavby neznámého původu, modely či půdorysy pevností, hrobek a rituálních staveb. Vrcholem jeho tehdejší sochařské tvorby se staly monumentální bronzové plastiky Rytíř s drakem (1995) a Sépie (2000) pro Zámek Klenová u Klatov. V roce 2001 získal Róna první cenu v soutěži na pomník spisovatele Franze Kafky, který byl dokončen a osazen před budovou pražského Židovského muzea v roce 2003 a získal Grand prix obce architektů.

Také kresba tvoří nepostradatelný doplněk Rónovy malířské a sochařské tvorby, nezbytný prostředek záznamu, hledání a formulace nových motivů a představ. V době, kdy se začal více věnovat plastikám, se mu kresba stala jistou náhradou za malování. Tehdy začala vznikat série „umanutých kreseb“, které si kreslil do malého notýsku v době osobní krize, na cestách po skotské vrchovině s černými jezery, na vyprahlých pláních Španělska nebo mezi mexickými sopkami. Téměř stovku svých „umanutých kreseb“ z tohoto období Róna uveřejnil v roce 2002 ve stejnojmenné knize spolu s texty, které se pokoušejí vyjádřit jeho pocity v momentě inspirace, během tvorby nebo po jejím skončení.

Podobenství současného světa

Rónovy obrazy se v druhé polovině devadesátých let poněkud uklidňují, obrazový prostor se postupně sceluje a objevuje se v něm konečně i lidská postava a s ní se vrací příběh. Zdá se, že umělec prožívá období jakéhosi klasicismu, které si vynucuje jednotu prostoru, času i děje. Vrací se ke starým mytologickým tématům, obrazy nejsou však již tak dramaticky vyhrocené, je v nich více reflexe a snění. Objevuje se v nich mýtická loď smrti, mexický idol zlověstného dítěte nebo prehistorický obřad pohřbu předků (Galéra 1999, Démon 2000, Obřad 2002). Modrá opice (2003) na útěku z hořící džungle vypráví již celý příběh úzkosti a vůle k životu. Obraz Když se to stalo (2002) představuje invazi vetřelců z vesmíru – potopené lodě v zátoce a trosky města na břehu však připomínají útoky na Pearl Harbour a newyorská Dvojčata 11. září 2001, které zřejmě obraz inspirovaly.

Většina obrazů na výstavě však pochází z posledních dvou let, které přinesly další podobu Rónovy tvorby. Na jejím počátku stojí velký obraz Příběh tlouštíka (2007), který ilustruje Kafkův sen z jeho rané povídky Popis jednoho zápasu. Tlouštík, nesený na nosítkách, rozmlouvá s okolní krajinou jako Buddha, splývá s přírodou, až posléze utone v řece. Nadčasová témata se nemění, stále se vracejí úvahy o lidském světě a Vesmíru, o jeho počátku a pravděpodobných koncích, které na nás čekají. Do popředí však vystupuje poněkud chmurná vize současné civilizace, nekonečných aglomerací mrakodrapů, táhnoucích se od obzoru k obzoru. Tyto obrazy jsou malované v temně modrých, purpurových a oranžových tónech, které vytvářejí sugestivní barevné harmonie – svým temným laděním však nevěstí nic dobrého. Osud města (2008) nám ukazuje pubertálního ďáblíka, personifikaci jakési kolektivní duše velkoměsta, snícího poslední sen megapole na pobřeží oceánu. Podobenství totalitního systému Bazén (2008) představuje temný uzavřený prostor, bazén s hustou olejnatou tekutinou a postavami nahých lidí v kójích – nikdo se však nekoupe (obraz připomíná scénu z Godardova filmu Alphaville).

Barevně a malířsky skvělý obraz Sodoma (2008) ukazuje zánik biblického města nedaleko Mrtvého moře, které bylo přes Abrahamovy přímluvy zničeno v bouři síry a ohně. Zbytky opevnění na útesu a hořící pevnost v pozadí obrazu Někde na východě (2008) připomíná nedávné i současné konflikty v krajinách opuštěného východního bloku. Katastrofické téma oživuje také obraz Hněv bohů (2008), zachycující zkázu jakési starověké civilizace v přílivu žhnoucí lávy. Přes dramatickou vizi působí obraz s výrazným plošným pozadím neobyčejně dekorativně. K oblíbenému tématu archeologie zaniklých civilizací se Róna vrátil také v obraze Krajina s lodním vrakem (2008), který svojí atmosférou i barevností připomíná metafyzické obrazy Giorgia de Chirica. Ztroskotaný lodní vrak v popředí a fragment obrovské sloní nohy na podstavci s odpočívajícím poutníkem evokují sen o ztracené Atlantidě.

Jeden ze segmentů bohaté Rónovy inspirace tvoří svět biblických mýtů a židovské historie, svět, který se stal po staletí bohatou zásobárnou téměř všech představ evropského umění o životě lidstva od počátku jeho existence. Vedle nejstarších mýtů lidské historie zde působí také vzrušené vize biblických proroků, které líčí nadcházející katastrofy. Bronzová postava Adama (2003) s hadem v jedné a jablkem v druhé ruce představuje poněkud odlišnou interpretaci biblického mýtu. Rónův Adam si v rozporu s biblickým příběhem do jablka nekousl, jeho oči zůstaly zavřeny a on sní dále svůj sen. Stejnojmenný obraz (2004) osamělého Adama na pobřežním útesu se smečkou divokých šelem, tváří v tvář počáteční pustotě země, se stává podobenstvím osamělosti člověka ve Vesmíru. Rajská zahrada (2005) ukazuje proměnu biblického ráje v nekonečný labyrint uzavřených cel s uschlými stromy a zdivočelými šelmami, v jehož středu leží zapomenutý náhrobek prarodičů.

Součástí Rónovy osobní, respektive rodinné historie je také zkušenost šoa, kterou připomíná zejména obraz Žlutý dým (2001), věnovaný památce obětí Osvětimi. Tato zkušenost se nejspíše podílí na mnoha jeho dalších obrazech a promítá se i do jeho temného vidění světa a katastrofických vizí. Obraz Rodinný portrét (2007) představuje klečící ženu se psem na břehu řeky, za níž ze země vystupují kopule betonových podzemních bunkrů. Před ženou leží hromada lebek, krutý symbol vyvražděné rodiny. Podobenství všech sebeničivých tendencí moderní civilizace představuje obraz Velká spalovna (2008), zachycující uprostřed megapole mrakodrapů obrovskou spalovnu, která vše proměňuje v popel a dým.

Vzpomínky na budoucnost

Rónův svět je neobyčejně mnohostranný a proměnlivý, prolínají se v něm nejrůznější zdroje evropského romantismu a symbolismu, má ale svá vlastní témata a motivy. Některé se zdají být jednoduché, jiné líčí složité děje zkázy a zrození, příběhy lidského života jako součásti dramatu Země a Vesmíru. Jeho tvorbu nelze od těchto souvislostí izolovat ani ji nelze zbavit vnitřního napětí a neklidu, který ji oživuje a přináší její nové proměny. Rónův umělecký svět fascinoval před dvaceti lety – po desetiletích půstu – naši představivost možností bezprostředního prožitku uměleckého díla. Dnes už jeho obrazy nejsou horkou novinkou, ale schopnost fascinovat si stále uchovávají.