Ačkoli Michel Fingesten patřil před druhou světovou válkou k nejznámějším berlínským umělcům, je dnes téměř zapomenut. Takový je důsledek nacistické perzekuce, která ve 30. letech znemožnila umělcům jako Fingesten pracovat a vystavovat, izolovala je a nakonec přinutila k emigraci. Tisíce jejich děl byly vyřazeny z veřejných sbírek, konfiskovány, zničeny nebo pokoutně prodány do ciziny.

Fingesten (vlastním jménem Michl Finkelstein) se narodil se 18. 4. 1884 ve vsi Bučkovice (Buczkowitz) v českém Slezsku (dnes okres Frýdek-Místek). Otec Leone Finkelstein byl Rakušan, povoláním tkadlec a vyznáním protestant. Matka Františka Lionová pocházela z židovské rodiny z Terstu. V 16 letech odešel Michel Fingesten studovat na Akademii do Vídně. Z nejasných důvodů však po dvou letech Akademii opustil a s nákladní lodí odejel do Ameriky, kde po čtyři roky cestoval od města k městu. V roce 1906 se v San Franciscu nechal najmout na nákladní loď do Austrálie, kde strávil několik měsíců. V roce 1907 přistál v Palermu a pěšky dorazil do Mnichova, kde rok studoval u malíře Franze Stucka. Pak se ho opět zmocnila touha po cestách a dobrodružství. Tentokrát odejel do Hongkongu a po další čtyři roky brázdil přístav od přístavu čínská a japonská moře. Do Evropy se znovu vrátil až v roce 1912. Po krátkém pobytu v Paříži dorazil v roce 1913 do Berlína, kde se po deseti letech svého putování konečně usadil.

Nový začátek v Berlíně

Teprve nyní se Fingesten cítil dostatečně zralý pro vlastní uměleckou tvorbu i život. V roce 1914 se oženil s Biancou Schick (1889–1941), v lednu 1915 se jim narodila dcera Ruth a v březnu 1916 syn Peter, pozdější sochař a umělecký kritik. Již v roce 1913 objevil Fingesten grafiku jako své nejvlastnější médium, zničil svoje malby a začal se věnovat výhradně grafické práci.

Na vypuknutí první světové války reagoval řadou velkých rytin se symbolickými náměty, v nichž se projevuje jako rozhodný odpůrce násilí. Dává najevo své přesvědčení o obrodné síle přírody a lásky, která jediná zabezpečuje nesmrtelnost lidského rodu a dává mu smysl. Z něho pramení také jeho erotické grafiky plné vtipu a humoru.

Během války se stal členem uměleckého spolku Neue Sezession, který založil v roce 1910 M. Liebermann. V roce 1917 byl Fingesten přizván jako spolupracovník časopisu Marsyas, do něhož literárně přispívali např. Hugo von Hofmannsthal, Heinrich Mann, Hermann Hesse, Alfred Döblin, Ernst Weiss nebo Stefan Zweig, poprvé zde byly publikovány tři povídky Franze Kafky. Každé číslo obsahovalo původní rytiny či litografie od významných expresionistických umělců, Fingesten do časopisu přispěl šesti grafickými listy.

První umělecké úspěchy

Fingesten na sebe upozornil výstavou v roce 1918 a umělecký kritik Paul Friedrich v roce 1920 vydal monografii o jeho grafickém díle. V roce 1918 Michel Fingesten vytvořil improvizovaný grafický doprovod ke knize Die Blechschmiede (Klempíři) od Arno Holze, který byl s nadšením přijat soudobou kritikou. V následujících letech vytvořil mj. album leptů Aus den Spelunken Berlins (Z berlínských špeluněk), grafický doprovod knihy Adolfa Weissmanna Die klingende Garten (Zpívající zahrada), který volně sleduje hudební motivy z Mozarta, Schuberta, Wagnera, Čajkovského a Strausse. V témže roce vydal Fingesten album 10 Radierungen über das Thema Mütter (10 rytin na téma matky) a v roce 1921 volně ilustroval 12 grafickými improvizacemi soubor veršů Alfreda Kerra Krämerspiegel (Zrcadlo kramářů), který reagoval na spor skladatele Richard Strausse s jeho berlínskými nakladateli.

Počátkem roku 1927 se Michel Fingesten stal jedním z předních spolupracovníků časopisu Künstler-Selbsthilfe (Svépomoc umělců), který chtěl vytvářet lepší kontakty mezi publikem a tvůrčími umělci a pomáhat mladým umělcům. Na obsahu a výpravě časopisu se podílela řada významných spisovatelů a umělců, Fingensten sám přispěl řadou grafických podobizen, např. portrétem avantgardní tanečnice Tatjany Barbakoff nebo spisovatele Liona Feuchtwangera.

Cesta do Španělska

Na přelomu let 1927 a 1928 přivedla stará láska Fingestena znovu k malování a inspirovala jeho delší pobyt ve Španělsku. Objevil zde španělskou krajinu a namaloval řadu poetických obrazů neobvyklých barev a exotické atmosféry. Po návratu v roce 1928 své španělské krajiny vystavil v galerii Neue Kunsthandlung a tato výstava znamenala další úspěch jeho umělecké kariéry. Po vypuknutí hospodářské krize Fingesten přijal zaměstnání v Umělecké tiskárně Sebastiana Malze, pro kterou pracoval až do své emigrace do Itálie.

Po nástupu nacismu nevytvořil již v důsledku nedostatku zakázek od roku 1933 žádné větší grafické listy. Jeho dílo bylo brzy napadáno nacisty a Fingensten se sám hlásil k pronásledovaným umělcům. Právě nyní se téměř výhradně soustředil na exlibris a drobnou grafiku pro soukromé sběratele, v nichž bez okolků dával najevo své pocity a smýšlení. Díky tomu můžeme dnes ve Fingestenových exlibris a novoročenkách sledovat jeho životní osudy jako v denníku.

Emigrace v Itálii

Zatímco Bianca a Ruth Fingestenovi emigrovaly do Jižní Ameriky, Michel Fingesten plánoval koncem roku 1935 odejet do Prahy. Záměr se nezdařil a Fingesten se synem Peterem odjeli nejspíše v lednu 1936 do Itálie. V Miláně si najali velký prázdný byt v přízemí na Via Chiaravalle 11. Ačkoli se museli potýkat s neustálými existenčními těžkostmi, dosáhlo Fingestenovo grafické umění v Itálii svého vrcholu; vytvořil zde na 500 garfických listů.

Ve spojení s italským židovským grafikem Attilio Cavallinim a obchodníkem Luigi Filippo Bolaffiem uspořádal v dubnu 1937 výstavu exlibris a v říjnu téhož roku inspiroval založení první italské společnosti sběratelů exlibris Gruppo Italiani dell´ Ex Libris e del Bianco e Nero. Jejími předními členy se stali mj. architekt Gianni Materno, Gino Sabattini, M. Fenini, Battista Bono, Giovanni Krohn, Milton Reinheimer, Seba Sandri, Gigi Raimondo, I. M. Lombardo nebo stavitel Giovanni Botta. V květnu 1939 se Fingestenovi konečně podařilo poslat svého syna Petera z Neapole do USA.

Již na přelomu let 1938 a 1939 vytušil hrozbu války a své rozhořčení vyjádřil v cyklu 13 leptů Essai de Dance Macabre (Esej o tanci smrti), jejichž tématem jsou vize budoucí katastrofy. Tímto cyklem chtěl informovat veřejnost dosud svobodných zemí o záměrech nacistů. Také druhý cyklus 10 leptů a suchých jehel Kleine Randbemerkungen zum Thema Krieg (Malé poznámky na okraj tématu válka, 1939/40) patří nepochybně k obsahově nejvýznamnějším Fingestenovým pracím.4

V internačních táborech (1941–1943)

S vypuknutím války byly také v Itálii zavedeny protižidovské zákony. Michel Fingesten byl 9. října 1940 zatčen a jako Žid internován v táboře Civitella del Tronto v provincii Teramo. Tento tábor byl umístěn ve starém klášteře a Fingesten zde měl ještě možnost udržovat písemné kontakty s přáteli a věnovat se tvorbě. Převážně z roku 1941 pocházejí jeho poslední jednoduché dřevořezy tištěné s pomocí olejových barev, které patří k nejkrásnějším Fingestenovým grafickým listům.

Přibližně po roce byl Fingesten 13. listopadu 1941 přeložen do tábora Ferramonti-Tarsia nedaleko městečka Cosenza v Kalabrii. Tento tábor se sestával pouze z dřevěných baráků, život zde byl velmi obtížný v důsledku zcela nedostatečné stravy a hygieny. Navíc se Fingestenovi při transportu ztratil kufr, ve kterém měl to nejcennější – své nástroje a materiál k tvorbě. V létě 1942 onemocněl malárií, trpěl horečkami a nebyl schopen psát ani kreslit. Dne 14. 9. 1943 tábor Ferramonti-Tarsia osvobodili Angličané. Krátce nato Michel Fingesten utrpěl úraz a byl převezen do nemocnice v Cosenze. Do rány dostal infekci, na niž 8. října 1943 zemřel. Je pohřben na hřbitově v Cerisanu.

Dílo a památka Michela Fingestena byly uchovány především díky péči soukromých sběratelů grafiky a exlibris. Ti znali jeho dílo již před válkou a jeho práce vždy vysoce oceňovali. To, co sběratele na Fingestenově umění stále fascinuje, je vedle umělecké kvality jeho grafických listů především nevyčerpatelné bohatství jeho fantasie, humor a hravost jeho kompozic, bohatá symbolika a občas makabrózní či erotické prvky, které tvoří součást jeho uměleckého jazyka. Za tři desetiletí své tvorby vytvořil mj. téměř 1000 exlibris.

Kurátor výstavy: Arno Pařík