Výstava navazuje na předchozí díl, který se zabýval deportacemi českých Židů do Pobaltí v první polovině roku 1942. Druhá část přibližuje osudy transportů, které odvezly tisíce vězňů na okupované území Polska v letech 1941 – 1942.

Dobové dokumenty obsahují jen velmi málo přímých informací týkajících se fyzické likvidace židovského obyvatelstva na obsazených územích. Příslušné rozkazy byly skryty v eufemismech či šifrách. Většina takových nařízení byla vydávána pouze ústně, ať už se týkala např. „Akce Reinhard“ na polském území, nebo činnosti vražedných komand (“Einsatzgruppen“) na obsazených územích Sovětského svazu. Výstava přibližuje události očima několika málo vězňů, kteří přežili a mohli podat svědectví. Z řady transportů nezůstal na živu ani jediný člověk. O osudu českých Židů máme mnohdy pouze nepřímé informace ve výpovědích vězňů jiných národností. Dokonce o nich vypovídali i bývalí příslušníci jednotek SS. Expozice vypráví příběhy lidí, kteří se stali účastníky tragických a krutých událostí, byli svědky ponižování a úplné ztráty lidské důstojnosti.

V létě roku 1941, především v souvislosti s vývojem válečných událostí, vstoupila nacistická politika tzv. „konečného řešení židovské otázky“ do posledního dějství. Předchozí omezování a diskriminační opatření vůči Židům, která umožnila jejich ožebračení a vydělení ze společnosti, první dílčí vraždy a vyhánění z domovů, to vše byla pouhá předehra k jejich tragickému osudu. Vytvoření nové německé říše a získání „životního prostoru“ pro německý národ se nemohlo uskutečnit bez zotročení a pozdější fyzické likvidace takzvaně méněcenných ras, mezi nimi právě Židů. Postupné ničení lidí se změnilo v jejich průmyslovou likvidaci. Vyhlazovací střediska znamenala jediné – smrt.

Z území Protektorátu Čechy a Morava začaly systematické deportace židovských obyvatel v říjnu 1941. Pět tisíc lidí bylo násilně odvezeno z Prahy do ghetta v Lodži. Mnozí nepřežili kruté podmínky ghetta, řada vězňů se stala obětí „vysídlení“ do Chelmna, kde byli zavražděni v pojízdných plynových komorách. Domů se vrátilo 282 deportovaných.

„Akce Reinhard“ (na počest Reinharda Heydricha) byl krycí název pro fyzickou likvidaci nejprve polských Židů a vzápětí i židovského obyvatelstva, deportovaného z obsazených zemí střední, západní a částečně i jižní Evropy. Byly vybrány lokality, které měly sloužit jako tranzitní ghetta na cestě k smrti. Jejich výběr nebyl ponechán náhodě: jednalo se o městečka, která ležela na železničních trasách směřujících k vyhlazovacím táborům. Polská ghetta Izbica, Piaski, Rejowiec, Zamość se stala cílem transportů z protektorátu. Vzpomínky českých Židů shodně popisují zaostalost osad, kulturní odlišnosti místních obyvatel a nově příchozích, katastrofální hygienické podmínky, hlad, špínu a nemoci. Mladší a zdraví měli šanci dočasně přežít; byli vybráni na práci do řady táborů lublinského distriktu. Jednalo se především o tábory vodního hospodářství, zaměřené zejména na melioraci této oblasti. Další skupinky vězňů pracovaly na stavbách, v různých výrobních dílnách i továrnách.

V ústavech „programu euthanasie“ se na území říše v letech 1940 – 1941 stali oběťmi mentálně a fyzicky postižení, nevyléčitelně nemocní a vězni koncentračních táborů. Na nich byla poprvé vyzkoušena metoda vraždění celých skupin lidí. Tento model hromadného vraždění byl postupně zdokonalen a využit ve vyhlazovacích střediscích na obsazených územích Polska a bývalého Sovětského svazu. Chelmno, Belźec, Sobibór, Majdanek, Treblinka a Osvětim na polském území jsou místem smrti tisíců českých občanů. Třiceti transporty odjelo za období od října 1941 do října 1942 z území protektorátu přibližně 38 010 osob, z nichž jen 349 přežilo.

Mnoho vězňů zemřelo na následky těchto krutých životních podmínek. Řada z nich byla bezdůvodně zastřelena. Nemocní, staří lidé a matky s malými dětmi neměli prakticky žádnou šanci, většina z nich byla zavražděna v plynových komorách.

Nebyla to ale bezejmenná masa, každý měl své jméno, svoji tvář a svůj osud. Život, ve kterém chybělo dětství, hračky, ale i první lásky, radost z práce, rodiny, přátelství. Snad nás tyto kruté příběhy přimějí k zastavení a hlavně k zamyšlení; abychom si uvědomili skutečné hodnoty, které překonají čas, smrt a zmar.

Kurátorka Jana Šplíchalová.