Z historie židovského školství

Židovské vzdělávání má dlouhou tradici již od biblických dob. Zajištění výchovy dětí patří k základním povinnostem otce. Ten vede první kroky dítěte v náboženském životě, později umožňuje synům studium na různých druzích židovských škol. K vyučování pod vedením otce nabádá hned první odstavec Šema Jisroel: „A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci. Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat. Uvážeš si je na znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány.“ (Dt 6,6-9). V 5. knize Mojžíšově se povinnost vzdělávání opakovaně připomíná na více místech: „Rozpomeň se na dávné dny, snaž se porozumět létům zašlých pokolení, vyptávej se svého otce, on ti poví, svých starců, a oni ti řeknou…“ (Dt 32,7). Také v knize Přísloví je mnoho veršů, které nabádají k poslušnosti a vzdělávání v rodině: „Můj synu, na mé učení nezapomínej, ať srdce tvé mé příkazy dodržuje. Prodlouží ti dny a léta života a přidají ti pokoj.“ (Př 6,21). Výchovné a vzdělávací principy Bible nalezly později své uplatnění také ve vzdělávacích zásadách křesťanské a muslimské společnosti.

V nedávných letech pedagogové došli k poznání, že metody vzdělávání ve starém Izraeli předjímaly nepřímo mnohé principy moderní výchovy. Povinná školní docházka do obecních škol byla požadována již Simeonem ben Šetachem v roce 75 př. o. l. a Jošuou ben Gamlielem v roce 64 o. l. Také vzdělávání starších chlapců a dospělých v bet ha-midráši má svůj počátek již v období druhého Chrámu. Důležitost vzdělávacího procesu je opakovaně zdůrazňována v Talmudu (Pirkej avot): děti mají začít školní docházku v 6 letech, tedy v době, kdy dnes začínají chodit do školy skoro na celém světě, nemají se bít metlou ani holí, nýbrž trestat jen lehce, starší žáci mají pomáhat vyučovat mladší a děti nemají být od učení zdržovány jinými povinnostmi. Počet žáků ve třídě nemá přesahovat 25 osob, k většímu počtu dětí musí být přibrán výpomocný učitel, při počtu nad 40 musí být učitelé dva. Podle Judy ben Tema dítě „v 5 letech dosahuje věku pro studium Bible, v 10 pro studium Mišny, ve 13 pro plnění micvot a v 15 pro studium Talmudu“ (Avot 5,21). Podle této tradice vyučovali Židé své děti výhradně ve vlastních školách a s pomocí soukromých učitelů až do konce 18. století a tato tradice je částečně udržována dodnes.

Školy Talmud Tora, cheder a ješiva

Podporovat náboženské vzdělávání se tak stalo důležitou povinností každé židovské obce a školy byly také obvykle zřizovány dříve, než si obec postavila synagogu. I malé židovské obce se snažily vydržovat svého učitele: „Každá obec musí ustanovit učitele; neučiní-li tak, budiž město dáno do klatby, dokud učitele nesjedná. Zdráhá-li se i nadále, bude zničeno, neboť svět trvá jen dechem učícího se dítěte.“ (Šulchan aruch, Jore dea 245:7). Ve starších dobách se výuka odehrávala většinou přímo v synagoze, jindy bývaly školy umístěny v přístavcích nebo samostatných budovách v těsném sousedství synagogy.

Obecní školy Talmud Tóra byly původně zřizovány pro nejmenší děti, jejichž rodiče si nemohli dovolit platit soukromého učitele. Tyto základní židovské školy neměly v menších obcích obvykle mnoho dětí a žáci různého věku byli sdruženi v jednotřídce nebo dvoutřídce, kde se starší učili společně s mladšími a pomáhali tak s výukou. Tato forma výuky byla obvyká od středověku zejména v prostředí aškenázských židovských obcí. Účelem výuky v chederu bylo zajistit starším dětem základní znalosti hebrejštiny, Tóry, Mišny, židovských zákonů a zvyků. Cheder (dosl. místnost) dostal svůj název podle toho, že třídu zpravidla učil soukromý učitel (melamed) v jedné místnosti svého příbytku. Dnes se názvu cheder používá pro mimoškolní náboženskou výuku pod záštitou synagogy nebo židovské obce.

Ti, kteří absolvovali cheder, postoupili obvykle kolem 15. roku do ješivy. Ješiva (dosl. sezení) je škola vyššího vzdělávání, určená především ke studiu Talmudu. Předobrazem ješivy byl bet ha-midraš (dům učení), jak se označovaly již starověké akademie v Izraeli a Babylonii, v nichž vznikly v období mezi 2. a 5. stoletím obě hlavní verze Talmudu. Ve starověku učenci dokonce přiznávali bejt midraši větší posvátnost než synagoze, protože „dům učení“ sloužil běžně také jako „dům modlitby“ (bejt tefila) nebo „dům shromáždění“ (bejt ha-kneset), tedy synagoga. Od středověku vznikaly ješivot ve většině zemí diaspory a studenti přicházeli zdaleka poslouchat přednášky slavných učenců a představených škol (roš ješiva). Správa ješivy a péče o studenty bývala záležitostí židovské obce, různých nadací a dobročinných spolků. Tento systém vyššího židovského školství se později rozvinul zejména v oblasti židovských obcí ve východní Evropě. Po první světové válce se mnoho východoevropských ješivot přestěhovalo do Anglie, Severní Ameriky, Izraele a dalších zemí, kde jsou činné dodnes. V českých zemích bývaly známé ješivy v Praze (Academia Judaeorum), Kolíně (Kallirova) a Tachově, na Moravě v Kroměříži, Prostějově, Holešově (Šachova), Boskovicích (Kolinova), Mikulově (Benetova), Uherském Brodě a Lipníku nad Bečvou. Většina ješivot v Čechách zanikla během 19. století, jako poslední byla zrušena roku 1881 ješiva rabína Arona Kornfelda v Golčově Jeníkově.

Normální židovské školy

Teprve dekretem Josefa II. z roku 1781 byla židovským dětem povolena návštěva všech druhů domácích veřejných škol včetně univerzit. Současně bylo podporováno zakládání normálních (sekulárních) židovských škol při větších židovských obcích se státním dohledem a výukou němčiny, matematiky, zeměpisu a etiky. V tomtéž patentu bylo nařízeno, že Židé mají do dvou let vést všechny smlouvy, účty a obchodní knihy v němčině. Vzorem pro všechny normální židovské školy v českých zemích se měla stát První normální židovská škola v Praze – Josefově, která byla otevřena 2. května 1782. Protože návštěvnost školy byla stále nedostatečná, císař v roce 1786 nařídil, že absolvování normální školy a znalost němčiny budou podmínkou pro povolení sňatku. Roku 1811 se zde stal vrchním učitelem mravouky radikální stoupenec školské reformy Peter Beer (1758-1839) a v roce 1812 zde byla zavedena učebnice náboženství a morálky Bne Zion (Synové Sionu) od libeňského rodáka Herze Homberga (1749-1841). Roku 1809 bylo na škole zapsáno 144 žáků, roku 1814 již téměř 400 a zanedlouho byl roční průměr 700-800 žáků. V letech 1790 až 1831 školou prošlo 17 836 dětí (10 420 chlapců a 7416 dívek).

Přes počáteční odpor byla nakonec školská reforma v Čechách a na Moravě úspěšná a ovlivnila významně hlavní směr židovské asimilace až do konce 19. století. V roce 1886 bylo v Čechách 113 židovských normálních škol, které navštěvovalo celkem 4073 židovských, 192 katolických a 17 protestantských dětí. Většina německých židovských škol byla v Čechách zrušena na přelomu 19. a 20. století.

Židovské školy ve 20. století

V předválečném Československu existovala vedle oddělené výuky judaismu na školách všeho druhu také řada samostatných židovských škol, jako bylo např. Reálné židovské gymnázium v Brně, jehož ředitelem byl Dr. Oskar Epstein, Židovské gymnázium v Mukačevu, vedené absolventem pražské filozofické fakulty Dr. Chaimem Kugelem, a obecná židovská škola v Jáchymově ulici v Praze, která vznikla v roce 1920. Po vyloučení židovských dětí ze škol v roce 1940 se stala vedle různých ilegálních studijních kroužků hlavním centrem vzdělávání židovské mládeže v Praze. Významnou kapitolu v historii židovské výchovy tvoří rovněž ilegální vzdělávání dětí v terezínském ghettu a dalších koncentračních táborech. Do paměti se zapsali především mladí pedagogové jako Oto Klein, Walter Eisinger, Egon Redlich, Friedl Dicker-Brandeisová a mnozí další.

Po válce vzhledem k velkým ztrátám nebyly židovské školy obnoveny a po komunistickém převratu v roce 1948 byla zrušena i tradiční výuka náboženství a později i výuka hebrejštiny na jazykových školách. Teprve po listopadu 1989 byla obnovena náboženská výuka při Židovské obci v Praze a později s pomocí americké Nadace Rolanda S. Laudera byla při pražské židovské obci založena mateřská školka (1994), základní škola Gur Arje (Lvíče, 1997) a nakonec gymnázium Or Chadaš (Nové světlo, 1999). V těchto školách se vyučuje podle standardních osnov, navíc je zde zastoupena i židovská výchova a výuka hebrejštiny. Vedle povinných předmětů mohou žáci navštěvovat různé kroužky hebrejštiny a židovských tradic, tematické semináře a besedy. Zvláštní odpolední programy židovské výchovy nabízí v Praze zařízení Bejt Elend, čistě náboženskou výuku navíc Židovská obec v Praze.

Kurátor: Arno Pařík