Těžko bychom asi našli předmět, který by židovskou kulturu a náboženství prezentoval výstižněji než svitek Tóry. Předčítání z pergamenového rukopisu, obsahujícího hebrejský text pěti knih Mojžíšových – Božího učení předaného lidu Izraele – je ústředním bodem židovské synagogální liturgie.

Hovoří-li Bible o knize, míní vždy svitek. Text Izajášova proroctví „nebesa se svinou jako kniha“ dává smysl jedině tehdy, představíme-li si knihu právě v této formě. V židovském prostředí se svitek jako obvyklá podoba knihy udržel ještě dlouho poté, co se obecně ujal římský vynález: kodex neboli vázaná kniha.

Svitek Tóry, hebrejsky Sefer Tora, mnohametrový pás pergamenu připravený z kůže rituálně způsobilého zvířete, je na obou koncích opatřen dvěma dřevěnými tyčemi k navinutí, nazývanými acej chajim – stromy života. Jak text, tak svitek samotný mají v židovském náboženství jedinečné místo a jsou považovány za svaté. Má-li být vhodný k předčítání v synagoze, musí být svitek Tóry napsán ručně kvadrátním hebrejským písmem a trvanlivým inkoustem profesionálním písařem, soferem. Text svitku Tóry musí bezchybný a písmo čitelné. Chyby a nedostatky může písař v určitých případech opravit, jde-li o rozsáhlejší poškození, je třeba pergamen odložit a pro předčítání nepoužívat.

Veřejnému předčítání ze svitku v rámci bohoslužby se časem přizpůsobilo vnitřní uspořádání synagogy, kde byly zřízeny svatostánek, aron ha-kodeš – skříň sloužící k ukládání svitků – a zvláštní čtecí stůl. Mezi sloupy svatostánku je umístěn uzamykatelný prostor, do nějž jsou ukládány svitky Tóry, opatřené veškerou výbavou. Dveře této schránky na svitky zakrývá zvenčí opona, parochet, závěs oddělující nejsvětější prostor svatostánku od okolí.

Pro splnění požadavku, aby všichni zúčastnění slyšeli text předčítaný ze svitku Tóry co nejlépe, je pergamen opatřený všemi ozdobami obřadně vynesen na řečniště – vyvýšené místo uprostřed synagogy. Čtecí pult je orientován k východu a pokryt zvláštní textilií, jejímž účelem je ochránit rozvinutý svitek před poškozením.

Veřejné předčítání příslušného týdenního oddílu Pentateuchu probíhá v rámci synagogální liturgie při ranní bohoslužbě v pondělí a ve čtvrtek, dále při ranní a odpolední bohoslužbě v sobotu a při ranních bohoslužbách o svátcích. Jde o obřad se složitou orchestrací, diktovanou předpisy a rituálními zvyklostmi, který je možné uskutečnit jen za přítomnosti minjanu, shromáždění deseti dospělých mužů. Samotné čtení obstarává baal krija, specialista znalý přednesu – kantilace.

Po přečtení týdenního oddílu je svitek opět obřadně opatřen předepsanými doplňky. Proti rozvinutí je pergamen zajištěn ovázáním povijanem na Tóru, úzkým pásem tkaniny, který může být dlouhý i několik metrů. Některé povijany bývají po celé délce zdobeny dedikačním nápisem, který identifikuje narozeného chlapce, uvádí jeho jméno, kdy a komu, někdy i kde se narodil a přidává obvyklé dobrořečení: nechť mu Bůh dá vyrůst k Tóře, chupě a dobrým skutkům.

Po zajištění pergamenu povijanem je na svitek Tóry navléknut ochranný textilní obal – pláštík na Tóru. Poté se svitek zdobí stříbrnými ozdobami. Na přední stranu jsou na řetízcích zavěšovány štít na Tóru a jad, ukazovátko, které slouží ke sledování textu při předčítání. Podlouhlé, mnohdy značně členité ukazovátko je vždy zakončeno malou ručkou s napřaženým ukazováčkem.

Na vyčnívající konce navíjecích tyči bývají nasazeny nástavce na Tóru, podle oblíbeného tvaru nazývané rimonim, granátová jablka. Při slavnostních příležitostech je místo nástavců svitek Tóry ozdoben stříbrnou korunou. Zabalení, oblékání a ozdobení svitku Tóry po ukončení předčítání je zvláštní poctou, kterou vybranému účastníkovi bohoslužby uděluje správce synagogy. Po ozdobení je svitek obřadně přenesen zpět a uložen do svatostánku.

V českých a moravských muzejních sbírkách se před 2. světovou válkou svitky Tóry objevovaly jen výjimečně. Nejsou to totiž předměty, kterých by se jejich vlastník, příslušná židovská kongregace už s ohledem na pořizovací cenu dobrovolně a rád vzdával ve prospěch muzejní sbírky. Naopak, počet svitků Tóry, který židovská obec vlastní,vypovídá o jejím ekonomickém i společenském postavení. Ve sbírkách předválečných muzeí se proto svitek Tóry objevoval nejčastěji v podobě miniaturního suvenýru.

Situace s výskytem svitků Tóry v muzejních sbírkách se v případě pražského židovského muzea radikálně změnila v květnu 1942. Tehdy pražský nacistický úřad zabývající se židovskou otázkou, Ústředna pro židovské vystěhovalectví, přikázal dosud existujícím židovským obcím na území Protektorátu – historických zemí Čech a Moravy, avšak s výjimkou pohraničních oblastí, tzv. Sudet – aby všechny své liturgické předměty, knihy a archiválie zaslaly do Prahy do sbírek právě vznikajícího Židovského ústředního musea. Podnět k založení tohoto muzea dali pracovníci pražské židovské obce, aby zachránili předměty, jejichž majitelé byli deportováni do koncentračních táborů. Jejich ideovým východiskem přitom byla sbírka předválečného pražského židovského muzea. Podrobněji zde: www.jewishmuseum.cz/informace/o-nas/historie/

Během 2. světové války se tak součástí sbírek Židovského ústředního musea stalo téměř 1800 svitků Tóry. Po skončení 2. světové války byla řada židovských náboženských obcí obnovena. Kongregace v Čechách, na Moravě i na Slovensku se obracely na Židovské muzeum v Praze se žádostí o poskytnutí potřebné liturgické výbavy včetně svitků Tóry. Poválečnou dobu a především následující léta komunistického režimu však provázel poměrně bouřlivý vývoj, řada obnovených obcí po nějaké době opět zanikla. Zapůjčené liturgické předměty se pak v řadě případů vrátily zpět do sbírek Židovského muzea v Praze.

Velký zásah do existence Židovského muzea v Praze s sebou přinesl rok 1950, kdy bylo muzeum pod nátlakem komunistů zestátněno. Byly mu přiděleny jiné budovy, z nichž většina potřebovala rekonstrukci a obnovu. Pro uložení sbírky svitků byl vybrán objekt, který muzeum získalo na podzim roku 1955, synagoga v pražské čtvrti Michle. Tehdejší ředitelka muzea Hana Volavková se rozhodla respektovat komorní prostor synagogy a zřídit zde muzeum svitků. Ty sem byly postupně v letech 1956-1959 sváženy a ukládány. „Knihovna antického rázu“ a zároveň depozitář měla být definitivně dokončena na začátku 60. let, události však nabraly jiný spád.

Zájem o pražské židovské muzeum a jeho sbírky byl v zahraničí vždy velký. Již brzy po 2. světové válce se na muzeum obraceli zájemci o odkoupení sbírkových předmětů. Těmto pokusům ale Hana Volavková úspěšně odolávala – především s poukazem na nesmírnou hodnotu shromážděných památek na české a moravské oběti šoa. Na začátku 60. let 20. století však československý komunistický režim podnikl několik prvních pokusů o odprodej liturgických předmětů ze sbírek pražského židovského muzea do zahraničí a povzbuzen dosaženými úspěchy začal prostřednictvím podniku Artia systematicky hledat odbytiště pro multiplikáty z muzejních sbírek.

Svitky Tóry se staly vítaným artiklem. Většina z nich žádné jedinečné znaky nenesla, sbírky pražského židovského muzea jich navíc obsahovaly množství, které nebylo možné využít v expozicích. Tyto okolnosti přispěly k tomu, že po nalezení vhodného kupce museli pracovníci muzea uvolnit v roce 1963 k prodeji přibližně 1500 svitků Tóry ze sbírkového fondu muzea. Celý soubor byl prodán za předem stanovenou sumu, kterou nesložil zprostředkovatel transakce, obchodník s uměním Eric Estorick, ale neznámý anonymní filantrop. Po zaplacení smluvené částky byly svitky Tóry v lednu 1964 v Praze zabaleny a poslány do Londýna. Součástí dohody mezi československým státem a novým majitelem bylo i ustanovení, že se svitky Tóry nestanou předmětem obchodu.

V Londýně vzbudila zásilka, obsahující stěží uvěřitelné množství nejvýznamnějšího židovského obřadního předmětu, velkou pozornost. Svitky Tóry našly své útočiště v Kent House, sídle krátce předtím vzniklé židovské kongregace ve Westminsteru, s jejímiž představiteli byl v úzkém kontaktu i onen tajemný filantrop, londýnský obchodník Ralph Yablon. Svitky zde byly uloženy a uvažovalo se o jejich dalším, co nejvhodnějším využití. V úvahu připadaly dvě možnosti: svitky Tóry, které byly v pořádku nebo mohly být opraveny, zapůjčit zájemcům k liturgickým účelům a takové, které již opravitelné nebyly, k účelům vzpomínkovým. V roce 1965 se duší veškerých aktivit kolem správy, později i kolem distribuce svěřených svitků Tóry a činnosti vzniklého Memorial Scrolls Trust stala na téměř čtyři desetiletí Ruth Shafer. Distribuci svitků Tóry provázela řada těžkostí, i když její pravidla byla stanovena jasně: předměty budou poskytnuty formou trvalé zápůjčky, a to nikoliv soukromým osobám, ale kongregacím, které je potřebují. Žádosti byly posuzovány individuálně a v mnoha případech byly z různých důvodů zamítnuty, např. když existovalo podezření, že zájemce chce se svitkem Tóry obchodovat.

Dnes je převážná většina použitelných českých a moravských svitků Tóry rozmístěna v židovských kongregacích, památnících šoa, muzeích i knihovnách po celém světě. Ostatní jsou součástí malého muzea v Kent House, které kromě příběhu samotného připomíná také dějiny českých a moravských Židů. Kongregace, kterým Memorial Scrolls Trust svitky Tóry zapůjčil, jim věnují zaslouženou pozornost. Uvědomují si hodnotu paměti každého jednotlivého svitku a rozvíjejí řadu projektů, které slouží k poznání života židovské komunity na území Čech a Moravy.

Často se zástupci těchto kongregací na Židovské muzeum v Praze obrací. Zajímají se jak o osudy konkrétních osob, které žily v židovské obci, z níž byl svitek za války do muzea přivezen, tak o historii těchto obcí či o další související liturgické předměty a archiválie ve sbírkách muzea. Výsledkem jejich zájmu jsou publikace, přibližující osudy českých a moravských židovských obcí, edukační programy, výstavy a další projekty. Na všech těchto projektech Židovské muzeum v Praze spolupracuje a váží si všech, kteří mají zájem o osudy původních majitelů svitků Tóry. Budují tak totiž most mezi minulostí, přítomností a budoucností a přispívají k uchování historické paměti a událostí, které nesmí být nikdy zapomenuty.

Kurátorka výstavy: Dana Veselská