Židovské muzeum v Praze je jedním z nejstarších židovských muzeí v Evropě. Na území Československa sice úplné prvenství nemá, protože Židovská náboženská obec v Mladé Boleslavi sestavila malou kolekci nepoužívaných liturgických předmětů o několik let dříve, teprve pražské muzeum však znamenalo skutečný počátek židovského muzejnictví u nás.

Ohlédnutí a pokus o zachycení obrazu slavné minulosti byl v židovském prostředí ovlivněn zejména pokračující asimilací a liberalizací, tedy splýváním s většinovou společností. Reakcí na tyto trendy byl rozvoj Wissenschaft des Judentums, vědy židovstva, která chtěla prostřednictvím vědeckého a objektivního zkoumání vlastní historie a kulturních projevů posílit vnímání vlastní identity a nežidovské veřejnosti ukázat hodnoty, které židovstvo vytvořilo a jejichž nositeli bylo.

Myšlenkou založení židovského muzea se už na samém sklonku 19. století intenzívně zabývalo hnutí Čechů-židů, ale jejich nadšení žádný faktický výsledek nemělo. Obdobné úvahy v rámci pražské židovské komunity, z větší části německé, začaly nabývat konkrétních obrysů až v souvislosti s pokračující asanací bývalého židovského ghetta v pražském Josefově a přilehlých čtvrtích. Arogantní a necitlivý přístup pražského magistrátu k zanikajícím památkám tehdy pranýřoval spisovatel Vilém Mrštík ve známé stati Bestia triumphans. Bezprostřední ohrožení několika synagog a modliteben pak bylo rozhodujícím impulsem k založení muzea, resp. muzejního spolku.

V roce 1906 se pod vedením Salomona Hugo Liebena, Augusta Steina a zástupců představenstev jednotlivých zbořených nebo ohrožených synagog zformoval Spolek k založení a vydržování židovského musea v Praze, v německé jazykové verzi Verein zur Gründung und Erhaltung eines jüdischen Museums in Prag. Vynaložením velkého úsilí se jeho představitelům podařilo vyrvat ze spárů bestie alespoň část liturgických předmětů ze zničených pražských synagog (Cikánovy, Velkodvorské a Nové a jejich prostřednictvím také Staré, Fischel-Hönigsbergovy, Popperovy a dalších).

Zpočátku skromná sbírka se rychle rozrůstala, protože muzejní spolek se snažil vznik muzea propagovat v návaznosti na svůj program především mezi pražskými a českými Židy. Jeho cílem bylo shromáždit výběr kvalitních a charakteristických liturgických předmětů pro synagogu i domácnost, archiválie a rukopisy související s životem Židů, vyobrazení významných osobností a památek a další.

Již v roce 1909 byla sbírka dostatečně velká na to, aby mohl muzejní spolek otevřít v pronajatém bytě v Benediktské ulici první muzejní expozici. Ta byla zpřístupněna bezplatně a pouze několik hodin týdně, ale vzbudila živou pozornost. Muzejní spolek ji však vnímal jako provizorium, dokud se nepodaří získat reprezentativnější prostory a shromáždit finanční prostředky na profesionální muzejní instalaci. Příprava na přesun do nových prostor trvala více než tři roky.

V roce 1912 konečně spolek využil nabídky pražského pohřebního bratrstva a umístil svou expozici do prostor jeho nové reprezentativní budovy v Josefovské, nyní Široké ulici. Sbírka byla instalována ve vitrínách vyrobených na míru a rozdělena do tří okruhů: lapidárium mělo připomenout dlouhou historii židovského osídlení u nás, synagogální prostor s liturgickými předměty měl evokovat modlitebnu a pokladnice s kvalitními ukázkami uměleckého řemesla předvést krásu a bohatství předmětů používaných v liturgii.

Otevření nové expozice znamenalo první vrchol a zároveň pád. Spolek se finančně zcela vyčerpal, během krátké doby zemřelo několik významných členů kuratoria a tuto souhru nešťastných okolností završila první světová válka, která naprosto ochromila veškerou spolkovou činnost, muzejní spolek nevyjímaje. Po dobu války a ještě dlouho po ní nevyvíjel téměř žádnou činnost.

Druhý dech nabral až kolem roku 1924, kdy zakladatel muzea a jeho hlavní kurátor S. H. Lieben sepsal průvodce po muzejní expozici doplněný o bohatou obrazovou přílohu. Sbírka i nadále rostla, a tak vyvstal problém, jak všechny předměty do instalace umístit. Řešení bylo nasnadě – spolek začal hledat nové prostory.

I tentokrát mu vyšlo vstříc pražské pohřební bratrstvo a nabídlo pro umístění muzea svou obřadní budovu v blízkosti Starého židovského hřbitova. Malebná stavba postavená na počátku 20. století v novorománském slohu nemohla být používána ke svému původnímu účelu na základě úředního nařízení zapovídajícího uchovávání mrtvol ve vnitřní Praze. Hledalo se pro ni proto jiné využití. Její interiér byl sice členitý a pro instalaci vitrín a muzejních předmětů ne příliš vhodný, jednotlivé místnosti však byly postupně adaptovány a v roce 1926 zde byla slavnostně otevřena nová, v pořadí již třetí muzejní expozice.

Ta se příliš nelišila od své předchůdkyně, její návštěvnost ovšem byla o něco vyšší. Do muzea vodila své klienty mj. cestovní kancelář Čedok a otevírací doba byla vůči veřejnosti vstřícnější; muzeum bylo otevřeno denně kromě soboty a vybíralo se vstupné, které znamenalo významné obohacení spolkového rozpočtu. Příznivé období ovšem opět netrvalo dlouho, protože i na činnost muzejního spolku dopadla hospodářská krize. Řada pravidelných dárců finančních prostředků (např. lóže židovské filantropické společnosti B’nai B’rith, Nejvyšší rada Svazů židovských obcí náboženských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku nebo některé židovské náboženské obce) sice muzeu svou přízeň zachovala, přesto finanční situace neumožňovala nákup přírůstků. Spolek tak byl odkázán z větší části na dary, a to samozřejmě ovlivnilo podobu muzejní sbírky, která nebyla vytvářena aktivně, výběrem, ale spíše pasivně, přijímáním darovaných předmětů. Navzdory těmto omezením se muzejnímu spolku podařilo shromáždit zcela výjimečnou kolekci.

Omezení možnosti rozvíjet muzejní sbírky ale zároveň znamenalo větší prostor pro profesionální péči o ně. V průběhu 30. let 20. století začal spolek spolupracovat se Svazem československých museí, živě se zajímal o konzervování a restaurování předmětů, aktivně vyhledával příslušné odborníky, po delším váhání se rozhodl pořídit inventář sbírky. Intenzivněji také kontaktoval své příznivce a donátory a snažil se přitáhnout ke sbírce větší pozornost. V roce 1938 se symbolický kruh uzavřel a spolek se rozhodl věnovat ve své instalaci větší prostor dokumentaci česko-židovského hnutí. V té době se však už zakladatel muzea S. H. Lieben, který se nikdy nenaučil česky, na činnosti spolku delší dobu výrazněji nepodílel.

Navzdory politickým událostem v letech 1938-1939 se muzejní spolek rozhodl ve své činnosti pokračovat, v květnu 1940 však byl spolu s dalšími židovskými spolky a organizacemi na příkaz nacistů oficiálně zrušen. Bestie udeřila znovu, jiná a přece podobná. Sbírka byla v obřadní budově pohřebního bratrstva zpřístupněna i nadále a péči o ni převzala pražská židovská obec. Teprve na sklonku roku 1941 byla v souvislosti s dalšími protižidovskými nařízeními pro veřejnost definitivně uzavřena. Budova muzea se stala skladištním prostorem a navíc byla několikrát vykradena, sbírka tak byla ochuzena o řadu kvalitních předmětů. V té době ovšem ještě jednou zasáhla do historie.

Když pracovníci pražské židovské obce iniciovali na jaře roku 1942 vznik Židovského ústředního musea, které by zachránilo vybavení synagog, knihy a archiválie zrušených židovských obcí na území Protektorátu, mohli svou aktivitu opřít jak o více než třicetiletou přítomnost židovského muzea na území Prahy, tak o výjimečný příklad židovské muzejní sbírky. Patrně na podporu této argumentace vznikl průvodce po muzejní expozici, který sbírku charakterizoval jako soubor převážně uměleckých předmětů a popsal ji pro laiky přístupným způsobem.

Židovské ústřední museum tak nakonec vzniklo a sbírka předválečného pražského židovského muzea do něj byla postupně začleněna. Předměty z ní tvoří dodnes klíčové výstavní a sbírkové objekty Židovského muzea v Praze.

Salomon Hugo Lieben (1881-1942) se narodil v německé ortodoxní židovské rodině v Praze. Po gymnáziu studoval v rabínském semináři v Německu, po návratu do Prahy dokončil studia orientalistiky na Karlo-Ferdinandově univerzitě. Pracoval jako středoškolský profesor náboženství, od roku 1931 byl předsedou pražského pohřebního bratrstva. V roce 1906 inicioval vznik Židovského muzea v Praze, byl členem řady konzervativních spolků, v reprezentaci pražské židovské obce zastupoval židovskou středostavovskou stranu. Svůj odborný zájem soustředil zejména na historii, publikoval v řadě periodik a encyklopedií.

August Stein (1854-1937), významný představitel česko-židovského hnutí, se narodil v Novém Kníně. Po studiích práv pracoval na pražském magistrátu, kde dostal na starost majetkové vypořádání majitelů objektů podléhajících asanaci. Úspěšným zvládnutím tohoto úkolu si vydobyl respekt a autoritu, které později uplatnil jako úředník v národnostně exponovaném Liberci i na pražské židovské obci, jejímž prvním českým předsedou se stal v roce 1922. Podílel se na vzniku a činnosti Židovského muzea v Praze, inicioval vznik Nejvyšší rady Svazů židovských obcí náboženských v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, byl členem B’nai B’rith.