Sotva bychom našli předmět, který by židovskou kulturu reprezentoval lépe než svitek Tory. Tento mnohametrový pás pergamenu obsahuje hebrejský text Pentateuchu, jehož veřejné předčítání tvoří jádro synagogální liturgie. Jak text, tak předmět samotný mají v židovském náboženství jedinečné místo a jsou považovány za svaté.

Starobylou formu svitku – v biblických dobách jedinou známou podobu knihy – si i v dnešním judaismu uchovávají také další texty zařazené do židovské bohoslužby, především kniha Ester. Tato biblická kniha se navíc stala modelem pro žánr lokálních a rodinných svitků, které líčí zázračné zachránění jednotlivce či celé obce z ohrožení života. Svitek byl a zůstává inspirací i pro výtvarné umělce, ať již vytvářejí ilustrace ke knize Ester, nebo se formou svitku a jeho tradiční výzdobou nechávají ovlivnit v původní tvorbě.

Sbírky Židovského muzea v Praze čítají dnes necelých 600 svitků, většinou lokálního původu z 18. a 19. století: zhruba 100 svitků Tor a jejich fragmentů, na 440 svitků Ester a po několika exemplářích od ostatních typů. Ty nejzajímavější z nich byly vybrány pro tuto výstavu.

Obřadní svitky

Nejstarší dochované biblické svitky byly objeveny r. 1947 a v následujících letech v jeskyních poblíž lokality Kumránu u Mrtvého moře. Jejich vznik je kladen do doby od 3. – 2. století př. o. l. do konce 1. století o. l. Způsob psaní svitku Tory a jeho užití v synagogálním ritu jsou diskutovány v Mišně a Talmudu i v mladší halachické literatuře.

Svitek Tory (hebr. sefer Tora, dosl. „kniha Tory“) musí být psán kvadrátním hebrejským písmem a trvanlivým inkoustem na pergamen připravený z kůže rituálně způsobilého zvířete. Nesmí obsahovat značky pro samohlásky a přízvuky ani další přídatky nebo ozdoby. Toru opisuje profesionální písař (sofer) podle vzorového textu. Hotový svitek je navinut na dřevěné cívky (acej chajim, dosl. „stromy života“).

Čtení Tory v synagoze – v rámci jednoročního cyklu, který začíná podzimním svátkem Simchat Tora (radost z Tory) – představuje obřad se složitou orchestrací, diktovanou halachickými předpisy a rituálními zvyklostmi. Mimo obřad stojí zavinutý a ustrojený svitek ve svatostánku. Výbava Tory zahrnuje v našich zemích ručičku, povijan, pláštík, štít a nástavce či korunu. Vadné či poškozené a neopravitelné svitky je nutné odložit nebo v hliněné nádobě pohřbít do země.

Za 2. světové války bylo v tehdejším Ústředním židovském muzeu v Praze shromážděno necelých 1800 svitků Tory z českých a moravských synagog. Část byla po válce vrácena obnoveným kongregacím, většina, téměř 1600 svitků, byla pak v roce 1964 československými úřady prodána soukromému kupci do Anglie, kde o jejich „druhý život“ pečuje speciálně založený Memorial Scrolls Trust se sídlem v Londýně. Odsud jsou svitky jako památníky obětí šoa z českých zemí zapůjčovány do židovských institucí po celém světě.

Kromě Tory má být podle Talmudu v synagoze z pergamenového svitku předčítána pouze kniha Ester (megilat Ester, dosl. „svitek Ester“) o svátku Purim. Fyzická podoba několika dalších biblických knih čtených v synagoze závisí v moderní době spíše na místní zvyklosti. Sbírka ŽMP tak čítá malý počet svitků biblických knih Píseň písní, Rút a Kazatel a tzv. haftarot, tj. vybraných pasáží z prorockých knih Bible (biblické knihy jsou čteny o Pesachu, Šavuot a Sukot respektive, haftarot uzavírají čtení Tory). Rozměrné svitky bývají navinuty na dvě tyče, menší na jednu cívku, opatřenou někdy pouzdrem ze dřeva, stříbra, slonoviny aj., většina svitků ale dnes žádné pouzdro nemá.

Forma svitku může být příležitostně použita i pro další texty, např. omerové kalendáře (pro liturgické období čtyřiceti devíti dnů mezi Pesachem a Šavuot), modlitby pro Nový rok i suvenýry v podobě svitku. Zvláštním druhem svitků jsou i drobné proužky pergamenu s příslušnými biblickými pasážemi uložené v modlitebních řemíncích a v mezuze, schránce upevňované na veřej židovských domů.

Zdobené svitky Ester

Na rozdíl od obřadních svitků mohou být privátní svitky Ester, ve kterých účastníci purimové bohoslužby sledují předčítání knihy, zdobeny. Iluminace k biblické knize Ester nacházíme již ve středověkých hebrejských kodexech, nejstarší zdobené svitky jsou ale doloženy teprve z Itálie 16. století. Ve sbírce ŽMP napočteme na dvacet svitků Ester s ornamentální i figurativní výzdobou.

U iluminovaných svitků sestává dekor nejčastěji z rostlinného ornamentu, prokládaného někdy figurami zvířat a znameními zvěrokruhu nebo architektonickými prvky. Až na dva svitky patrně místního původu z 18. až počátku 19. století pochází většina iluminovaných svitků ŽMP nejspíš z Itálie 17. a 18. století.

Ve stejné době vznikaly v Nizozemí i v Itálii celé cykly ilustrací k příběhu Mordechaje a Ester, z jejichž autorů jmenujme alespoň amsterdamského rytce a kreslíře Šaloma Italiu. Tyto rytiny prozrazují poučenost soudobým malířstvím a ve ztvárnění scén se inspirují i nežidovskými vzory (mj. biblickými ilustracemi Matthea Meriana Staršího). O místě jejich původu vypovídají dobové oděvy i architektura pozadí scén. V druhé půli 18. století posloužily tyto rytiny jako model pro další tištěné i kreslené verze a kopie.

Pro některé z ilustrací nenajdeme oporu v biblickém textu samotném, nýbrž v tradičním židovském výkladu (např. scéna usmrcení Vašti). Bývají tu vyobrazeny i oslavy svátku, k nimž patří veselice s tancem a maskami. Další oblíbenou purimovou zábavou, scénickým zpracováním příběhu Mordechaje a Ester, se ilustrátoři inspirovali ve vykreslení jednotlivých postav.

Domácí tištěnou produkci zastupují dva svitky z Prahy. Starší, z doby kolem r. 1700 a signovaný [J.I.] Franck, má rukopisný text a předtištěnou rytou ornamentální borduru doplněnou několika ilustracemi s významnějšími scénami příběhu. Mladší, z 2. poloviny 18. století, je vybaven několika naivními dřevořezy. Svitek vytištěný v Mikulově r. 1766-67 křesťanským tiskařem Franzem Leopoldem Neumannem zdobí habsburská orlice a signet tiskaře (orel s letopočtem 1755). Svitek ilustrovaný Ottou Geismarem a vydaný v Berlíně roku 1936 patří k nejmladším artefaktům svého druhu ve sbírce ŽMP.

Lokální a rodinné svitky

Ustanovení o oslavách svátku Purim (Est 9, 20-32) se stalo vzorem pro slavení výročních „purimů“ lokálního i rodinného rozměru. Ohrožení života, které připomínají, může být způsobeno nejen vnějšími nepřáteli, ale také živelními pohromami i protivníky z řad souvěrců. Tak jako v případě Purimu se i při jejich oslavách předčítá vylíčení události, které je po vzoru knihy Ester nazýváno megila. Intenzivní osobní prožitek přestálého nebezpečí, zachycený brzy po události nejčastěji jejím nedobrovolným hrdinou, dodává těmto textům na barvitosti a jímavosti.

Slavení lokálních purimů jako výraz díků Hospodinu za včasnou pomoc a ochranu se do Střední Evropy rozšířilo ze Středozemí přes Itálii a Německo. Pražský purim z roku 1622 patří k nejstarším rodinným slavnostem. Událost – zatčení v souvislosti s koupí kradených textilií, odsouzení k smrti a konečné vyváznutí – popisují hned dvě megily: hebrejská Pure ha-kela’im a jidiš Firhengpurim (oba názvy znamenají česky „Purim závěsů“), sepsané dvěma postiženými, Chanochem Altschulem a Josefem Theinem.

Nejznámější rodinnou megilou spjatou s Prahou je Megilat ejva (Svitek protivenství) vrchního pražského rabína Jom Tov Lipmanna Hellera (1579-1654), která líčí Hellerovo zatčení roku 1629 v souvislosti s urážkou křesťanství, jíž se měl dopustit ve svých spisech (rozsudek smrti císař Hellerovi nakonec zmírnil na pokutu značné výše).

Megila rodiny Edelsovy obsahuje vyprávění Jehošuy Edelse, majitele pivního výčepu v pražském ghettu, o tom, jak roku 1646 unikl trestu za nařčení ze zesměšňování křesťanství, a předmluvu sepsanou po téměř 200 letech potomkem autora. Příběh Pražana Hirše Jamplse Segala se v hlavních rysech podobá o více než sto let staršímu martyriu Josefa Theina a odehrává se mezi květnem 1716 a lednem 1721 (kresba jelínka s konvicí symbolizuje Theinovo osobní jméno a příslušnost k rodu levitů).

Nejkratší a zároveň nejdojemnější z rodinných megil je svitek z Golčova Jeníkova, kde se v květnu 1817 v domě Šimona Meira a jeho ženy Riny zřítila část domu a suť zavalila dvě spící děti, které však zázrakem vyvázly bez úhony. Jediným vpravdě lokálním svitkem v muzejní sbírce je megila, která v podání sušického rabína Abrahama Schwarzkopfa líčí nepokoje, jejichž obětmi se stali Židé v Sušici na jaře roku 1866.

Inspirace svitkem

Užití formy svitku se neomezuje jen na texty náboženské povahy. K této formě se obrátil mimo jiné i avantgardní ruský židovský výtvarník El Lissickij (1890-1941). Roku 1917 vyšlo v Moskvě s jeho ilustracemi Siches chulin (Světské povídání), poetické vyprávění legendy nalezené „v kronice pražské židovské obce“ z pera jidiš básníka a divadelního režiséra Mošeho Broderzona (1890-1956). Exemplář ŽMP patří k malé části nákladu tisku, která dostala podobu svitku a byla ručně kolorována výtvarníkem. Ilustrace protkávají text psaný profesionálním soferem „písmem asyrským“, s jehož krásou chce Lissickij svou ornamentální kresbou splynout a dosáhnout tak dokonalého souladu s obsahem i stylem vyprávění. Děj je částečně situován do pražského ghetta, Lissickij je ale ilustruje scénami a postavami inspirovanými uměním, architekturou a obyvateli východoevropského štetlu.

Od jara roku 2006 vznikají v jižní Francii v mobilní dílně divadelníka a výtvarníka Matěje Formana akvarelové návrhy ilustrací ke svitku Ester. V konečné podobě by Formanovy skici měly být provedeny technikou dřevorytu či dřevořezu. Ve ztvárnění dramatického příběhu Ester a Mordechaje může Forman zužitkovat i svou divadelní zkušenost, podobně jako se divadlem inspirovali ilustrátoři Ester už před třemi sty lety.

Výstavu O svitku volně doprovází instalace Putování Markéty Cudlínové v Libeňské synagoze (16. 6. - 6. 7. 2006), kde autorka vedle souboru velkoformátových olejomaleb vystavuje také dvanáctimetrový lněný svitek s tématem zrození pouště, volně inspirovaný biblickými knihami Genesis a Exodus i zážitkem pouštní krajiny Izraele.