Výstava „Pražské ghetto v obrazech“ představuje na 200 cenných obrazových dokumentů z 18. až 20. století, které zpřítomňují hlavní památky pražského Židovského Města. Je členěna do třech základních tematických oddílů. První část je věnována ukázkám rabínských a rodinných podobizen obyvatel ghetta. Hlavní pozornost je však soustředěna na nejvýznačnější památky ghetta, tedy především na Staronovou synagogu a Starý židovský hřbitov. Samotné Židovské Město zachytili pražští malíři především v době jeho přestavby, která také vedla ke vzniku Židovského muzea.

Osvícenství a josefínské reformy přinesly do života obyvatel pražského ghetta významné změny. Nová potřeba reprezentace emancipující se společnosti dala vzniknout celé portrétní galerii duchovních představitelů pražské židovské obce stejně jako portrétům příslušníků patricijských a podnikatelských rodin Židovského Města. Na začátku 19. století již pracovali pro objednavatele z ghetta nejlepší pražští portrétisté, jako Antonín Bayer a Antonín Machek, o něco později byli autory těchto podobizen první židovští žáci pražské Akademie, jako Šimon Jakub Arkeles, Adolf Aron Pulzer nebo Josef Bindeles. Jedním z nejlepších pražských židovských portrétistů 19. století se stal Ignác Josef Porges. Jako vydavatelé grafických podobizen se v pražském ghettu uplatnili nakladatelé Markus Schmelkes a Wolf Pascheles.

Jedním z prvních motivů z pražského ghetta se stala na počátku 19. století Staronová synagoga, nejstarší a nejvýznamnější památka Židovského Města. Již ve 30. letech 19. století ji kreslili pražští vedutisté Karel Würbs, Vilém Kandler nebo Vincenc Morstadt, jejichž rytiny sloužily jako ilustrace pro nejstarší pražské průvodce. Interiér Staronové synagogy nakreslil v roce 1842 také malíř Josef V. Hellich a v roce 1843 jej v rozměrném a pečlivě provedeném akvarelu zachytil mladý i Josef Mánes. Jeho akvarel, který je nejvýznamnějším obrazem Staronové synagogy, se stal předlohou rozšířené litografie Karla Norda.

Také Starý židovský hřbitov se stal od konce 18. století oblíbeným námětem několika generací pražských vedutistů a krajinářů, zejména žáků Mánesovy a Haushoferovy krajinářské školy na pražské Akademii. Tito umělci nalezli na hřbitově bohatý pramen námětů, které odpovídaly jejich zaujetí pro staré památky minulosti a neobvyklé přírodní scenérie. Prvním umělcem, kterého zaujaly motivy ze Starého židovského hřbitova, byl Antonín Mánes. Jako vedoucí krajinářské školy na pražské Akademii přivedl k námětům ze židovského hřbitova také své žáky Josefa Vojtěcha Hellicha, Eduarda Herolda či Amálii Mánesovou.

Nejvýznamnějšími malíři Starého židovského hřbitova se však stali až Haushoferovi žáci Bedřich Havránek a Matyáš Wehli, v jejichž tvorbě můžeme sledovat vývoj hřbitovních motivů po několik desetiletí. Oba vytvořili své nejvýznamnější obrazy ze Starého židovského hřbitova v 50. a 60. letech 19. století. Zachytili v nich malebná seskupení náhrobků v okolí Pinkasovy synagogy s výhledem na Pražský hrad v rozmanitých proměnách denního a večerního osvětlení. V jejich obrazech vyústila snaha romantických malířů o sjednocení pohledů ze hřbitova do jednotné kompozice, ovládnuté atmosférou dramatické přírodní scény. Při své návštěvě Prahy v roce 1852 pracoval na Starém židovském hřbitově také Jaroslav Čermák a v roce 1877 zde maloval Vojtěch Hynais. Na přelomu 19. a 20. století vytvořili své pohledy ze hřbitova také Jindřich Bubeníček, Alois Wierer či Jiří Jilovsky. Pohledy ze Starého židovského hřbitova se staly rovněž oblíbeným námětem secesních grafiků.

Zatímco Staronová synagoga a Starý židovský hřbitov byly jako nejstarší a nejvýznamnější památky pražského ghetta předmětem zájmu pražských vedutistů a krajinářů již od počátku 19. století, jeho stísněné uličky a omšelé domy podobný zájem dlouho nevzbuzovaly. Teprve rozhodnutí o asanaci Židovského Města a začátek jeho demolice koncem roku 1896 vyvolaly vlnu širšího zájmu umělců i veřejnosti o tuto dosud přehlíženou pražskou čtvrť. Přestavba Josefova probíhala s největší intenzitou v letech 1897 až 1907 a z této doby pochází také nejvíce obrazových dokumentů, které vznikaly již se záměrem zachytit podobu rychle mizejících uliček a zákoutí ghetta. K nejvýznamnějším malířům tohoto období patřil krajinář a ilustrátor Václav Jansa, který věrně zachytil uličky ghetta v cyklu živých akvarelů. Mezi první malíře Židovského Města patřili dále Luděk Marold, Václav Hradecký, Jindřich Jakesch a Josef Douba. Na počátku nového století namaloval své nejznámější pohledy ze Židovského a Starého Města Antonín Slavíček a někteří z jeho žáků. Tehdy zde pracovali také Jan Minařík, Stanislav Feikl, Adolf Körber či Alois Wierer. V početných replikách naivního malíře Adolfa Kohna pokračovala tradice zdejších motivů až do 20. a 30. let 20. století. Díky četným dílům několika generací pražských malířů a grafiků patří dnes paradoxně zbořené Židovské Město k nejlépe dokumentovaným částem staré Prahy.

Kurátor výstavy: Arno Pařík