Josef Polák se narodil v roce 1886 v Praze, v rodině drobného židovského živnostníka. Po gymnáziu začal na přání rodičů studovat na Karlo-Ferdinandově univerzitě práva. Ve volném čase se ovšem věnoval svým soukromým zájmům, historii a umění. Navštěvoval proto také přednášky v právě se formujícím semináři dějin umění u profesorů Chytila, Hostinského a Matějky a vedle toho byl častým návštěvníkem kavárny Union označované za „tehdejší náš ústav umělecko-historický“. Zde potkal řadu svých budoucích celoživotních přátel, intelektuálů i umělců. Po promoci v roce 1909 absolvoval soudní i advokátní praxi, nezanedbával však ani své záliby. Zapojil se do česko-židovského hnutí a publikoval první odborné práce s historickými tématy např. v Česko-židovském kalendáři.

Vojenská služba jej během první světové války zavála na Slovensko, kam se dobrovolně vrátil i po vzniku Československa na podzim 1918. Dal se do služeb nově vzniklé republiky a ideály masarykovského Československa prosazoval ve funkci ředitele Východoslovenského musea v Košicích, prvního a nadlouho jediného státního muzea. V Košicích rozvinul velmi bohatou činnost, a to nejen na poli muzejní práce, ale také v oborech dějin umění a památkové péče. Intenzivní pozornost věnoval rovněž aktivitám osvětovým (přednášky na nejrůznější témata, divadlo, rozhlas, později i film). Dobře si uvědomoval historická východiska i národnostní, jazyková a náboženská specifika východního Slovenska a Podkarpatské Rusi a zohledňoval je ve své práci.

Vedle aktivit, které košické muzeum pozvedly na skutečné a hojně navštěvované centrum košického kulturního a společenského života a nositele nových myšlenek a trendů (např. založení Kronovy grafické školy v roce 1921), přikročil Polák razantně i ke změnám uvnitř muzea. Svou pozornost při budování sbírek upřel zejména na dosud opomíjenou slovenskou část obyvatelstva a všestrannou dokumentaci jeho života; neusiloval ovšem o vybudování muzea pouze etnografického. Pro obohacení muzejních sbírek využíval i poměrně netradičních, o to však úspěšnějších metod (např. pořádání aukcí starožitností). Největší pozornost veřejnosti vzbudilo především více než 220 krátkodobých výstav, které na půdě muzea uspořádal a které propagoval velmi vynalézavými způsoby. Většina z nich byla věnována prezentaci soudobého výtvarného umění. Naprosto jedinečným Polákovým počinem byl ve 30. letech 20. století cyklus výstav, které postupně představovaly grafickou produkci jednotlivých evropských zemí. Své bohaté zkušenosti uplatnil i na obecnější bázi – spolupodílel se na založení a vybudování několika slovenských muzeí (např. Židovského muzea v Prešově), působil ve funkci státního inspektora muzeí pro oblast východního Slovenska a Podkarpatské Rusi.

Zprvu obtížná pracovní i osobní situace (problémy administrativního, finančního i zdravotního rázu) se stabilizovala a změnila k lepšímu teprve na přelomu 20. a 30. let 20. století. Tehdy se Polák mohl opět začít intenzivněji věnovat své odborné činnosti, především seznamování veřejnosti s artefakty a specifiky slovenského umění. Publikoval řadu drobnějších monografických prací v různých periodikách, byl častým přispěvatelem např. do Štencova Umění. V té době rovněž na žádost Ministerstva zemědělství zpracovával podrobný inventář uměleckých sbírek některých zámků, které po roce 1918 získal československý stát (např. Konopiště, Zákupy, Ploskovice, Oravský Podzámok, Pohorelá Maša a řada dalších). V roce 1936 byl jmenován jedním z hlavních kurátorů výstavy Staré umění na Slovensku, kterou o rok později uspořádala v Praze s velkým úspěchem Umělecká beseda.

Politická situace na Slovensku se vyhrotila o něco dříve než v Čechách. Na začátku listopadu 1938 proto musel Polák za dramatických okolností z Košic odejít. Po návratu do Prahy se z nového místa ve Státním ústavu fotoměřickém zabývajícím se fotodokumentací movitých i nemovitých památek netěšil dlouho; pro židovský původ byl vyhozen. Na jaře 1942 se však na něj se zajímavou nabídkou obrátili zástupci pražské židovské náboženské obce, tehdejšího správního orgánu českého a moravského židovstva. Polák se stal muzejním odborníkem v právě vznikajícím Židovském ústředním museu v Praze, jehož záměr definoval jako „vybudování instituce dokumentující v co největší úplnosti život židů v Protektorátu ve všech jeho aspektech“ a zároveň instituce, která své poslání nevnímala striktně muzejně, ale s přesahy do jiných oborů (např. památkové péče).

Polák v krátké době připravil koncepci budování sbírek, systém pro třídění, popis a evidenci ohromného množství různorodých předmětů (liturgických a uměleckých, archiválií, knih atd.), pravidla profesionální péče o ně, plán jejich prezentace. V malém týmu názorově blízkých spolupracovníků (hebraista Moses Woskin-Nahartabi, architekt František Zelenka, historička umění Hana Volavková) připravil koncepci několika dlouhodobých expozic, z nichž byla v přibližně plánovaném rozsahu realizována pouze prezentace v Klausové synagoze. Ta se věnovala židovskému liturgickému roku, specifikům sociálního a společenského života, významným událostem privátního života atd. Protože muzeum nebylo v době 2. světové války otevřeno pro veřejnost, vzbudila nápaditá instalace zaslouženou pozornost až po roce 1945.

V odborné práci se Polák v té době vrátil ke svým původním, historickým tématům. Výsledkem jeho intenzivní práce je mj. rukopis prvního dílu knihy o dějinách židů v Čechách a na Moravě s časovým vymezením po období panování Marie Terezie.

Navzdory faktu, že pro svůj židovský původ byl sám bezprostředně ohrožen na životě, se zapojil do odbojového hnutí. Finančně i materiálně podporoval osoby deportované do Terezína, rodiny zatčených a odbojové skupiny. V srpnu 1944 však byl prozrazen a zatčen gestapem. Poslední svědectví o jeho osobní statečnosti a podpoře spoluvězňů pochází z ledna 1945, pak se jeho stopa ztrácí v Osvětimi.

Dr. Polák je dnes bohužel osobností téměř zapomenutou, snad jen odborná veřejnost tuší rozsah a kvalitu jeho aktivit. Právě prostřednictvím výstavy a k ní vydaného katalogu bychom osobnost a práci dr. Poláka rádi vrátili do obecného povědomí.