Prostor galerie byl vybaven speciálním zařízením pro detekci pohybu (tzv. motion capture tracking system) pracujícím na základě využití infračervených paprsků vysílaných ze čtyř výkonných infračervených lamp a odrážených objekty v monitorovaném prostoru. Postavy návštěvníků, které tyto infračervené paprsky odrážely, byly snímány speciálními kamerami a získaná data byla následně převáděna do centra systému, který podle zadaných kritérií generoval obraz, jenž byl návštěvníkovým dvojníkem (avatarem), 3D modelem jeho postavy složeným z tzv. voxelů (3D pixelů). Pokud se návštěvníci pohybovali ve vyznačeném prostoru, jejich fyzická přítomnost byla zachycena kamerami a po zpracování dat systémem bezprostředně přenášena v abstrahované (voxelizované) podobě na projekční plochu. Na tu byla současně pomocí zadní projekce promítána situace snímaná webovou kamerou instalovanou u Západní zdi v Jeruzalémě. Obraz dění u Západní zdi byl prostřednictvím Internetu přenášen v reálném čase do prostoru Galerie Roberta Guttmanna po celou dobu trvání instalace. Díky projekční a detekční technologii a vysokorychlostnímu přenosu dat po Internetu se návštěvníkům pražské galerie naskytla jedinečná příležitost prožít zvláštní iluzi prolnutí prostorů a časů. Návštěvníci se prostřednictvím svých anonymních zástupců mohli alespoň na chvíli „ocitnout v Jeruzalémě“ (i když pouze virtuálně), aniž by museli překonávat geografickou vzdálenost mezi oběma městy, či překračovat jakékoli hranice. Kompozitní obraz složený z pohledu na plazu u Západní zdi a avatarů návštěvníků byl prostřednictvím další webové kamery umístěné v galerii přenášen rovněž v reálném čase na webové stránky muzea, kde jej, podobně jako vybrané doprovodné akce, které se v souvislosti s uvedením projektu konaly, mohly sledovat tisíce dalších virtuálních „cestovatelů“.

Michael Bielický

* 1954, Praha

• 1969 krátce po sovětské okupaci Československa odchází s rodiči do emigrace v západoněmeckém Düsseldorfu.
• 1975-1978 studuje medicínu na Heinrich Heine Universität v Düsseldorfu.
• 1978-1979 odjíždí do USA; cestuje přes kontinent, intenzivně fotografuje.
• 1980 žije v New Yorku, experimentuje s fotografií a vydělává si jako vozka v newyorském Central Parku.
• 1981 vrací se do Düsseldorfu, kde pracuje jako externí fotograf pro časopis Monochrom (1981-1984).
• 1984 začíná studovat na düsseldorfské Státní akademii výtvarných umění (Staatliche Kunstakademie); po roce studia fotografie u Bernda Bechera přechází do ateliéru významného průkopníka videoartu Nam June Paika. Po absolutoriu působí v letech 1988/89 jako Paikův asistent.
• 1991 vrací se do Prahy, kde na Akademii výtvarných umění zakládá Školu nových médií, kterou nadále vede. Ve spolupráci s pražským Goethe Institutem organizuje sympózia zabývající se dílem významného filosofa a teoretika fotografie, pražského rodáka Viléma Flussera, o němž natočil experimentální dokument (Flussers Fluss,1990).
• Od roku 1991 působí jako poradce Sorosova Centra pro současné umění.
• 1995-96 vykonává funkci poradce pro kulturu a technologii v Radě Evropy ve Štrasburku.
• 1996 zakládá Institut nestálých myšlenek v Kyjevě.
• 1997 spolupracuje s High Tech Center Babelsberg (Potsdam, SRN).
• 1999-2000 pracuje na vývoji prototypu interaktivního virtuálního prostředí 360°v Centru pro umění a mediální technologie (Zentrum für Kunst und Medientechnologie – ZKM) v Karlsruhe, SRN.
• 1999-2001 tamtéž spolupracuje na realizaci projektu „virtuálního studia“ (Virtual Set Project).
• Od roku 2002 působí jako poradce pro založení Katedry nových médií na Univerzitě v Chiang Mai v severním Thajsku; současně stále vede Školu nových médií na pražské AVU.

Během posledních dvaceti let se Michael Bielický zúčastnil mnoha mezinárodních výstav, festivalů a sympózií zaměřených na mediální umění, kde prezentoval své projekty založené na experimentálním využití navigačních a video-komunikačních systémů a technologií virtuální reality.

U příležitosti uvedení projektu Tento rok v Jeruzalémě vychází DVD publikace mapující dosavadní práci Michaela Bielického.

Tento rok v Jeruzalémě

Název instalace „Tento rok v Jeruzalémě“ je parafrází tradičního židovského rčení L’šana habaa be-Jerušalajim (Příští rok v Jeruzalémě), jímž Židé v diaspoře po staletí vyjadřují naději na brzké sjednocení židovského národa ve vlastní zemi. Po téměř dva tisíce let se jednalo o nesplnitelný sen. Jak ukazuje instalace Michaela Bielického, dnes je díky vyspělé telekomunikační technologii a Internetu možné cestovat bez nutnosti opustit fyzicky místo, na němž se právě nacházíme. Nemusíme překračovat politické, sociální, náboženské, etnické ani genderové hranice. Náš příběh přestal být lineárním směřováním od kolébky ke hrobu, náš obzor přestal být nedosažitelnou horizontálou. Tak jako můžeme prolomit povrch obrazu a vstoupit do jeho třetí dimenze, tak se také můžeme přemístit do virtuální krajiny našich představ. Obraz světa přestal být sdělováním cizích projevených pravd. Utváříme si jej sami a jsme jeho aktivní součástí.

Západní zeď

Západní zeď je nejposvátnějším židovským místem. Jedná se o pozůstatek ochranné základové zdi z období Druhého (Herodova) chrámu. Nachází se při západním úpatí Chrámové hory (hebrejsky har ha-bajit, arabsky al-haram aš-šaríf), která je legendami označována též za střed světa a posvátnou horu Moria – místo, kam vystoupil Abraham, aby obětoval svého syna Izáka. Na této hoře kdysi stával První (Šalamounův) a posléze Druhý (Herodův) chrám, zničený Římany v roce 70 o.l. Nedlouho po ovládnutí Jeruzaléma Araby v roce 638 o.l. zde byly položeny základy Skalního dómu a mešity Al-Aksá. Tyto stavby stojí na Chrámové hoře dodnes.

Přestože jeruzalémský chrám (hebrejsky bejt ha-mikdaš) nestojí již celých 1935 let, věřící Židé na celém světě ve svých modlitbách stále vyjadřují naději na jeho nové zbudování po příchodu Mesiáše. Zničení Druhého chrámu (hebrejsky churban bajit šeni) znamenalo nejen zastavení chrámové služby, ale také konec starověkého židovského státu. K Západní zdi, která byla jeho významným symbolem, se téměř po dva tisíce let upírala toužebná očekávání a prosby za ukončení vyhnanství (hebrejsky galutu) a za znovuobnovení Jeruzaléma jako hlavního centra Svaté země. Ačkoli byl Chrám zničen, Židé vždy věřili, že Šchina (Boží přítomnost) nikdy neopustila místo, ne němž stál.

Bezprostředně po vzniku Státu Izrael v roce 1948 byli Židé vyhnáni z jeruzalémského Starého Města Arabskou legií a přístup k Západní zdi jim byl znemožněn. Tento stav trval až do šestidenní války v roce 1967, kdy izraelská armáda dobyla Staré Město zpět. Od svátků Šavuot v roce 1967 je areál Západní zdi znovu centrem židovského náboženského života. Lidé se sem přicházejí modlit čtyřiadvacet hodin denně. Přinášejí sem svá nejskrytější přání a nejvroucnější tužby. Na planetě Zemi je sotva možné najít místo, které by bylo svou atmosférou srovnatelné s prostorem u Západní zdi.