Dějiny šoa českých a moravských Židů jsou pro veřejnost spojeny především s pojmy ghetta v Terezíně a koncentračního tábora Osvětim-Birkenau. Stranou zájmu doposud zůstaly deportace vězňů do ghett (Riga, Izbica, Zamosc, Rejowiec), táborů nucených prací (Sawin, Krychów, Osowa) a koncentračních táborů (Salaspils, Kaiserwald, Malý Trostinec) v oblasti Pobaltí (území Lotyšska a Estonska), obsazených území Polska a Běloruska. Samostatnou kapitolu tvoří historie vyhlazovacích středisek (Chelmno/Kulmhof, Belzec, Sobibor, Treblinka, Majdanek), kde se vraždění vězňů v plynových komorách změnilo v průmyslovou likvidaci lidí. Do těchto míst byla během jediného roku násilně odvezena více než polovina všech českých a moravských Židů, 48 991 jich bylo zavražděno, přežilo pouhých 549. Výstavní cyklus „Od té doby věřím na osud…“ dokumentuje příběhy desetitisíců českých Židů, kteří byli nacistickým režimem určeni k fyzické likvidaci. Úvodní díl, představený v roce 2005, přiblížil deportace českých Židů do Pobaltí. Následně v roce 2007 jsme seznámili veřejnost s osudy transportů, jejichž cílem bylo okupované území Polska. Závěrečný díl cyklu pak připomíná příběhy lidí, kteří zmizeli na území obsazeného Běloruska. Obsazením Polska v roce 1939 a Sovětského svazu v roce 1941 se otevřel prostor pro přesídlení a fyzickou likvidaci mnoha skupin obyvatel, které nacisté považovali za méněcenné. Bělorusko, stejně jako zbytek obsazené východní Evropy, bylo nacisty považováno za laboratoř, v níž mohli uskutečňovat své rasové představy. Válka na obsazeném území Sovětského svazu měla zcela jiný charakter než v západní Evropě. Stala se největší dobyvačnou, vyhlazovací a loupeživou válkou v dějinách. Německá propaganda to vše vykreslovala jako boj proti bolševismu, získání nového „životního prostoru“, využití nerostného bohatství i pracovní síly ve jménu nacionálního socialismu. Nemilosrdný teror proti civilnímu obyvatelstvu, tábory válečných zajatců, kteří umírali po statisících na podvýživu a nemoci, vypálená města a vesnice – takový byl skutečný obraz německé nadvlády. Po útoku na Sovětský svaz myšlenka „konečného řešení židovské otázky“ na obsazených územích vyústila v systematické vyvražďování židovského obyvatelstva. Brzy následovaly deportace Židů z mnoha evropských zemí. Ženy, děti a staří lidé byli většinou ihned po příjezdu zavražděni, zatímco někteří mladší práceschopní vězni byli za nelidských podmínek nasazeni na otrocké práce. Žádná evropská země nebyla během 2. světové války tak těžce postižena jako Bělorusko. Zahynuly zde více než dva miliony jeho obyvatel, mezi nimi téměř 600 tisíc Židů. Výstava si klade cíl pozměnit historické povědomí veřejnosti o dějinách šoa, zejména ve vztahu k české společnosti. Ghetto Minsk, vyhlazovací tábor v Malém Trostinci a železniční zastávka v Baranoviči se staly místem, kde bylo zavražděno 6981 našich židovských spoluobčanů, konce války se dožilo jen 22 deportovaných. Osudy těchto transportů zůstávaly velmi dlouho zapomenuté. Svědectví mohlo po válce podat jen pár přeživších, značná část dobových materiálů byla nacisty zničena. Mozaiku příběhů těchto českých obětí šoa bylo třeba skládat ze střípků vzpomínek vězňů. V expozici je doplňují výpovědi místních obyvatel a Židů deportovaných z Rakouska a Německa. Ke konfrontaci byly využity i protokoly pozdějších výslechů příslušníků okupační armády a místních kolaborantů. Oficiální snímky nacistické propagandy, fotografie pocházející ze soukromých alb, dokumentární záběry osvobozeneckých armád, to vše dokresluje nejen realitu všedního dne, ale vystihuje i atmosféru pocitů strachu, beznaděje, cynismu a krutosti. Ve výpovědích se často setkáváme s optimistickým, někdy téměř humorným líčením krutých událostí. Svědci popisují snahu o „normální“ život v ghettu, situace, kdy odvaha improvizovat mnohdy pomohla přežít. Vzpomínají ale i na své lásky, útěky k partyzánům a boj o holý život. Snaží se vytěsnit pozadí těchto vzpomínek, nevyřčena zůstává smrt rodičů a nejbližších. Impulzem k uspořádání výstav byla dlouholetá spolupráce s dokumentaristou Lukášem Přibylem, tvůrcem filmové tetralogie Zapomenuté transporty. Část filmového materiálu byla autorem sestříhána přímo pro výstavu. Výstava je i symbolickým pomníkem lidem, kteří nemají skutečné hroby a jejichž místo zavraždění bylo pro českou veřejnost a rodinné příslušníky de facto neznámé a nedostupné. Její uspořádání je významné pro přeživší a rodinné příslušníky obětí, kteří mohou mít právem pocit, že ve srovnání s Židy zavražděnými v Terezíně a Osvětimi se obětem deportací do Běloruska nedostává dostatečné pozornosti.