Esence je skutečně existující, i když především spirituální, imateriální entita. Z této charakteristiky jednoznačně vyplývá, že jako takovou ji není člověku jednoduché uchopit a v rámci běžného vnímání ozřejmit sobě samotnému, natož pak sdělit ji druhým.

V jedné z písní Lou Reeda na albu Songs for Drella věnovaném Andy Warholovi se praví: „The trouble with a classicist / he looks at the sky / he doesn’t ask why / he just paints a sky.“ (Problém s klasicistou je, že když se dívá na nebe, maluje prostě nebe a ani se neptá proč.) Celý tento text je soustředěn k jediné myšlence: chceme-li se dotknout podstaty věcí, je třeba, abychom se nejprve oprostili od neustále se vnucující, kodifikované představy o skutečnosti, je třeba, abychom rezignovali na vlastní „vnitřní model“, který není ničím jiným, než pouhým souhrnem předsudků a namyšlenosti. Hledáme-li skutečnou podstatu, a to i na poli vizuality, je nezbytné přijmout fakt, že neexistuje za každou cenu neměnná stylová danost. Naopak, k vnějšímu světu je třeba přistupovat s naprostou pokorou, soustředěním a ochotou přijímat nové a neočekávané. Kresby Roberta Horvitze tuto tezi jednoznačně potvrzují.

Robert Horvitz patří k autorům, u nichž hraje primární roli vlastní proces tvorby, kterému je podřízeno vše do nejmenších detailů: po důkladném hledání ustálené vyjadřovací prostředky, technika i po léta používaný stejný druh a formát papíru. Jedinou dovolenou zbraní při dobývání neprozkoumaných teritorií vnějšího světa je autorovi rychlý, již téměř podvědomě prováděný tah pera. Kreslířský styl je doveden do takového stupně úspornosti a gestické virtuozity, že dovoluje autorovi používat kresbu ve stavu jistého estetického nevědomí, ve „stavu vytržení“, jak sám říká. Tím je podmíněno totální soustředění se na proces kresby a totální oproštění se od vize jejího konečného tvaru. Takto se autor snaží svá zkoumání dovést až do naprostého extrému, což je pro něj jediným východiskem pro dosažení uspokojivé odpovědi na předem položené otázky.

Horvitzovy kresby jsou velmi zvláštním druhem grafického záznamu, připomínajícím výstup z kardiografu. Jednotlivé tahy, grafické značky, nabývají kvalit vlastních písmu a obraz, který je pomocí nich utvářen, se tak ocitá za hranicí čiré vizuality. Blíží se spíše textu, který lze číst, i když autor k tomuto čtení neposkytuje žádný návod, a jak sám říká, ve chvíli, kdy kreslí, nemyslí na to, jak případní diváci jeho kresby dekódují. V kresbách je na první pohled odhalitelný silný náboj energie, avšak při hlubším zahledění se do jejich jemného přediva je v nich patrná velmi důmyslná, leč spíše podvědomě cítěná než chtěná, rovnováha: každá kresba je malým dramatem, vážením rozumu a dovednosti na vahách citu. Dramatičnost a jistá příchuť fatality se do kreseb dostávají právě pro extrémnost pravidel, v rámci kterých kresby vznikají. Za takovýchto okolností není autor nikdy schopen přesně odhadnout výsledek svého počínání. Stačí jediný tah navíc a pokus se nezdaří. Zároveň je zde však permanentní tlak vědomí, že problém zůstane navždy nedořešen, neboť každá kresba může být kresbou poslední.

Otázky, kterých se Robert Horvitz svým dílem dotýká, mají přitom pro náš život, zcela ve shodě s názvem výstavy, esenciální význam, jsou v jistém smyslu rovněž extrémní: vznik a řád vesmíru (Cosmologies / Kosmologie), prostor a čas (Each Moment Is a Knot That Unravels As Soon As It’s Tied / Kažký okamžik je jako uzel, který se rozváže, jakmile byl zavázán), energie (Nova, Plosions / Šarvátky). Jejich společným jmenovatelem je svoboda projevená nikoli jako volní akt, nýbrž jako počátek nového, zcela nepředvídaného – slovy Hannah Arendtové: svoboda jako „zázrak uskutečnění nekonečné nepravděpodobnosti“. Horvitz si ovšem, stejně jako řada myslitelů a vědců, klade v pokušení dovést myšlenku až na nejzazší mez uchopitelnosti otázku, existuje-li pro uskutečnění takového zázraku nějaký jednotný záměr. Tím se nutně dotýká tématu monotheismu (One = Many / Jedna = Mnoho, Fusion / Splynutí, Attraction / Přitažlivost). Prefix „mono“, jak sám říká, však není v daném případě nijak zvlášť vzrušující, neboť pro nikoho (ať již je věřícím, či nikoli) není těžké přijmout princip jednoty stvoření. Co však podle Horvitzových vlastních slov vzbuzuje pozornost, je kořen slova odkazující k bohu právě ve spojení s tímto prefixem. Personifikace boha se autorovi jeví jako contradictio in adjecto: pokud by jej totiž bylo možné jednoznačně identifikovat, pak by nebyl myslitelný princip jednoty jeho záměru, neboť jakákoli konkretizace s sebou přináší mnohost a nejednoznačnost. „Odkud se tedy bere onen záměr?“ ptá se dále autor. „Je jeho povaha skutečně metafyzická, nebo snad vychází z hmoty samé, z prostoru či času? Existuje něco takového jako čistě fyzická podmíněnost?“

Na všechny tyto otázky se Robert Horvitz pokouší hledat odpověď svými kresbami. Zkoumáním svého „mikrokosmu“ se snaží nalézt a pro sebe znovu definovat obecně platné principy. Činí tak prostřednictvím záznamů, které se podobají záznamům vědeckého deníku, zkamenělým otiskům stavu mysli, jsou to zprávy z „prostoru vytržení“. Výsledkem není obraz jako mimetická nápodoba vnějšího světa, není jím ani emblém: výsledkem je prostě zakonzervovaný text s kvalitou obrazu, k jehož záznamu je použito nejelementárnějších značek namísto písma. Je pouze na nás, jako na tvorbě nezúčastněných, později příchozích, jak jej vnímáme, jak a zda jej čteme a interpretujeme. Tento princip je vlastní komunikaci člověka a nebes. Reflexe tohoto principu činí z umění Roberta Horvitze legitimní součást židovské tradice.

Robert Horvitz se narodil 4. dubna 1947 v New Bedfordu ve státě Massachusetts. Absolvoval bakalářské studium na Yaleově universitě, kde v letech 1970–71 působil jako asistent v kursech kresby. Kromě toho, že od roku 1970 s většími či menšími přestávkami vystavoval, věnoval se též velmi intenzivně teoretické, editorské a pedagogické práci. V letech 1972–1976 pravidelně přispíval do časopisu Artforum a v roce 1976 se stal uměleckým redaktorem časopisu CoEvolution Quaterly (od počátku 80. let vycházel pod názvem Whole Earth Review), na jehož stránkách představil během deseti let řadu umělců z oblasti konceptuálního umění a „earth art“. Jako pedagog působil Horvitz na Phillips and Abbot Academies v Andoveru ve státě Massachusetts, na bostonské Massachusetts College of Art, dále na Rhode Island School of Design a na fakultě architektury Massachusetts Institute of Technology. V roce 1992 se Robert Horvitz přestěhoval do Prahy, kde od té doby trvale žije a kde se začal po delší odmlce vyplněné převážně prací pro rozhlas znovu intenzivně věnovat kresbě. Jako umělec se poprvé českému publiku představil v roce 1998 nevelkou výstavou v literární kavárně GplusG v Praze na Vinohradech. V roce 1999 uspořádal v pražském Mánesu retrospektivní výstavu, v rámci které představil pod názvem „Revelations / Zjevení“ průřez celou svojí dosavadní tvorbou. Menší, ucelenou kolekci nových prací nazvanou „Learning From Sex / Poučení ze sexu“ vystavil v galerii Behémot. Mimopražské publikum oslovil letos na jaře výstavou nazvanou „Extreme Drawings / Extrémní kresby“, kterou uspořádal Dům umění v Opavě. Od roku 1999 Robert Horvitz vyučuje dějiny umění a internetové kursy na University of New York in Prague.

Kurátor výstavy: Michaela Hájková

Instalace: Firma Pavel Břach

Výběr ze samostatných výstav

• 1971 John-Esther Gallery,Andover, Massachusetts, USA
• 1972 Institute of Contemporary Art, Boston, Massachusetts, USA, Akron Art Institute, Akron, Ohio, USA
• 1979 Akron Art Institute, Akron, Ohio, USA
• 1985 Nexus Gallery, Atlanta, Georgia, USA
• 1999 Výstavní síň „Mánes“, Praha
• 2000 Galerie Behémot, Praha
• 2001 Gallery Remont, Bělehrad, Dům umění, Opava, Golem Club, Praha

Výběr z kolektivních výstav

• 1970 New England Regional Drawing, Society, Addison Gallery of, American Art, Andover, Massachusetts, USA
• 1971 Art Lending Service, Museum of Modern Art, New York City, NY, USA
• 1974 Drawings by 4 Younger Artists, Anna Leonowens Gallery, Nova Scotia College of Art & Design, Halifax, Nova Scotia, Canada Three Choose Three, Milton Academy, Milton, Massachusetts, USA
• 1975 The Wojno Collection, Kent State University Art Gallery, Kent, Ohio, USA
• 1983 Tradition / Transition / New Vision, Addison Gallery of American Art, Andover, Massachusetts, USA
• 1984 Labor Intensive Abstraction, The Clocktower, New York City, NY, USA
• 1985 Christminster Gallery, New York City, NY, USA
• 2001 Zoja Villalobos – Robert Horvitz – Jiří Kornatovský, Galerie U Prstenu, Praha, ČR

Publikované texty

• A Talk with George Kubler, Artforum, October (1973), pp. 32 – 34
• Nature as Artifact: Alan Sonfist, Artforum, November (1973), pp. 32 – 35
• Participating in the Universe: Donald Burgy, Artforum, September (1974), pp. 34 – 35
• Beyond Reductivism: The Work of Alan Sondheim, Artforum, December (1974), pp. 34 – 35
• Chris Burden, Artforum, May (1976), cover and pp. 24 – 31
• Art or Telecommunication, New Observations, 17 (1983), pp. 24 – 26
• Art Into Space, Whole Earth Review, 48 (1985), pp. 26 – 31
• For the Reasons of Poetry: Arting in Space, Art Papers, May / June (1985), pp. 5 – 8