Fotografie jsou součástí rozsáhlého projektu, jemuž se Cudlín věnuje již několik let a který přesahuje úzce vymezenou oblast tzv. sociálního dokumentu. Během autorovy dlouhodobé soustředěné práce, v níž v mnohém navazuje na klasické představitele tzv. humanistické fotografie a jejíž součástí je i vytváření úzkých přátelských vazeb k lidem, které zachycuje na svých snímcích, vykrystalizovaly jak ucelené časosběrné fotoseriály, tak silné portréty. Právě na ně se výstava soustředí. Fotografiemi připomínajícími temnosvitné malby se Cudlínovi podařilo vytvořit originální vizuální výpověď o lidském životě, jehož neodmyslitelnou, byť často tabuizovanou součástí je právě stáří. Dalo by se říci, že jedním z hlavních motivů instalace je zkoumání podstaty krásy a jejího vnímání, často zatíženého stereotypy. Jde o to představit starého člověka nikoli jako přeživší oběť redukovanou pouze na zdroj paměti a předmět sociální péče, ale jako individualitu, s níž lze zcela přirozeně spojovat adjektiva jako krása, oduševnělost nebo humor a jejíž síla nemusí být nutně úměrná fyzické zdatnosti. Výstava chce nabídnout dosud ne zcela obvyklý pohled na fenomén, jenž se v oblasti současného umění stává, jak dokazují mnohé (dosud především zahraniční) projekty obdobného typu, stále častěji se opakujícím námětem umělecké práce.

Karel Cudlín (*1960) bývá často řazen k fotodokumentaristům navazujícím na silnou tradici humanistické fotografie 40. a 50. let 20. století, jejímiž představiteli byli především fotografové ze zakladatelské generace agentury Magnum v čele s Henri Cartier-Bressonem. Lze u něj ovšem hledat také silnou spřízněnost s autory americké street photography. Stejně jako mnozí slavní předchůdci a kolegové, také Cudlín celou řadou svých snímků překračuje hranice klasického fotožurnalismu. Jeho záběry vycházejí sice vždy z nemanipulované reality, z té však velmi často dokáže svým neomylným citem pro kompozici, světlo, gesto a výraz extrahovat takovou situaci, která jako by stála mimo čas a prostor. Způsobu, jak tento mechanismus „reportérského výstřelu na věčnost“, jenž udělá z obyčejné momentky ikonu, funguje, se před pár lety pokoušel přijít na kloub spisovatel Jáchym Topol, když s Cudlínem spolupracoval na fotografické publikaci Cesta na východ. V doslovu nakonec přiznává, že tajemství příčiny neodhalil, zato zcela přesně vyjadřuje působení výsledku: „Fotka, vytržená ze skutečnosti, předává zprávu do věčnosti.“ Ve spojení s tvářemi přeživších šoa se přitom jedná o zprávu s neopakovatelně silnou naléhavostí. Spontánně zkomponovaný obraz, který díky jedinečnému rukopisu fotografa dosáhne zvláštní nepomíjivosti, ukládá se do naší paměti, aby v ní nadále žil. A to je v této souvislosti nejpodstatnější.

Domov sociální péče na pražském Hagiboru je nejvýznamnějším projektem Židovské obce v Praze od roku 1938. Jeho hlavním smyslem je poskytování širokého výběru sociálních služeb seniorům, kteří přežili šoa. Speciální důraz je kladen na individuální přístup ke každému člověku a zachování lidské důstojnosti i v nepříznivých životních situacích. Domov je současně také otevřeným komunitním centrem, do jehož programů se mohou zapojit všechny generace.

Péče o staré a potřebné má na Hagiboru dlouhou tradici. Takzvaný Israelský chorobinec zde nechala pražská Židovská obec vybudovat již v roce 1911. Toto zařízení fungovalo až do roku 1943. Na počátku války sloužilo také jako provizorní škola a útulek a přilehlý pozemek jako hřiště pro židovské děti. V posledních letech války bylo místo přeměněno na internační tábor pro židovské partnery z takzvaných smíšených manželství. Vězni zde byli zaměstnáni loupáním slídy důležité pro německou zbrojařskou výrobu. Táborem prošlo celkem na tři a půl tisíce osob, jež byly postupně deportovány do terezínského ghetta. Po skončení války byl sice majetek vrácen pražské židovské obci, ale krátce poté byl znovu zabaven státem a dán do užívání blízké vinohradské nemocnice. Židovská obec v Praze Hagibor s konečnou platností restituovala až v roce 2006, kdy byl také položen základní kámen ke stavbě nových budov. Stavba byla dokončena v roce 2008 a v květnu téhož roku se sem nastěhovali první nájemníci.