"Uspořádání výstavy předcházelo rozsáhlé bádání v řadě archivů a muzeí po celém světě a v mnoha desítkách soukromých sbírek. Podnětem k tomuto studiu i jeho základem byly několikaleté výzkumy Lukáše Přibyla, jím natočené rozhovory s pamětníky, které budou na jaře roku 2006 prezentovány v jeho čtyřdílném dokumentárním filmu, a jeho sbírka fotografií. Část materiálu nasbíraného při přípravě této filmové tetralogie mají možnost zhlédnout i návštěvníci výstavy.

Lotyšská Riga byla cílovou stanicí prvních dvou transportů, které z terezínského ghetta vyjely 9. a 15. ledna 1942 pod označením „O“ a „P“. Vězni z prvního českého transportu nahradili spolu s německými Židy původní obyvatele rižského ghetta. Ti byli až na výjimky zastřeleni během dvou rozsáhlých masakrů v nedalekých lesích Rumbula a Bikernieki. Desítky mladých práceschopných mužů z českých transportů byly odvedeny na práci v táboře Salaspils. Krutá zima a nelidské podmínky měly na svědomí jejich vysokou úmrtnost. Ani v ghettu nebyl život o mnoho snazší - vězni, včetně žen, byli využíváni k nejtěžším pracím, na všechny doléhala každodenní starost, jak si obstarat alespoň malé přilepšení k nedostatečnému přídělu potravin. V ghettu navíc probíhaly občasné likvidační akce, zaměřené zejména na staré lidi, děti a nemocné. Po zrušení ghetta v létě 1943 byli zbylí židé přemístěni do nově zřízeného koncentračního tábora Kaiserwald. Odtud pak velká většina putovala přes koncentrační tábor Stutthof u Gdaňsku k dalšímu otrockému nasazení v Německu, kde je osvobodily americké a britské armády, či do okolí Stutthofu, kde je po pochodech smrti našla na jaře roku 1945 sovětská vojska.

Kresba Lily Susskindové, znázorňující její cestu z Prostějova přez tábory v Estonsku k osvobození Do Pobaltí směřovaly i transporty „Bb“ a „Be“, vypravené na podzim téhož roku (20.srpna a 1.září 1942). Z celého transportu „Bb“ se po válce nepřihlásil nikdo, s největší pravděpodobností bylo všech tisíc vězňů zavražděno okamžitě po svém příjezdu.

Transport „Be“, jehož původní cílovou stanicí údajně měla být rovněž Riga, byl pro „přeplněnost“ rižského ghetta poslán dál do Estonska, kde zastavil na malém nádraží Raasiku. Ještě na nádraží proběhla selekce a většina lidí byla přistavenými autobusy odvezena. Na písčité planině zvané Kalevi Liiva byli všichni „nepráceschopní“ muži, ženy i děti přinuceni se svléknout a odevzdat všechny cennosti. Poté byli zastřeleni do předem vykopaných hromadných hrobů. Válku přežila jen malá skupinka žen, která se přes koncentrační tábor Jägala dostala koncem roku 1942 a v průběhu roku 1943 do Talinu, kde byly využívány např. při odklízení trosek po bombardování a stavebních pracích. Následoval pobyt v dalších koncentračních táborech v Estonsku, hlavně v Eredě a Goldfieldsu. Po evakuaci těchto táborů na sklonku léta 1944 byly terezínské ženy umístěny ve Stutthofu, kde se setkaly s přeživšími z Lotyšska.

Ale ani zde jejich pouť neskončila, největší skupina žen byla dále převezena na práci ve zbrojovce do pobočného tábora Neuengamme v Ochsenzollu. Odtud byly deportovány do Bergen-Belsenu, několik z nich však bylo po několika dnech vyreklamováno zpět do Ochsenzollu, odkud ještě před koncem války odjely evakuačním transportem Červeného kříže přes Dánsko do Švédska. Ty ženy, jimž se podařilo otřesné podmínky Bergen-Belsenu přežít, byly 15. 4. 1945 osvobozeny britskou armádou.

Příjezd dívek z transportu B na ozdravný pobyt ve Švédsku, léto 1945 Výstava přináší nejen řadu dosud málo známých informací o ghettech a táborech v této oblasti, ale i o životě vězňů, kteří sem byli násilně zavlečeni. Kurátoři preferovali autentické výpovědi před strohým faktografickým popisem historických událostí, dali prostor dojmům a individuální zkušenosti jednotlivců, kteří zažili a přežili tyto extrémní situace.

Kurátoři:

• Jana Šplíchalová
• Lukáš Přibyl

Překlad:

• Lukáš Přibyl
• Stephen Hattersley"