Fenomén nacistické filmové propagandy bývá téměř automaticky spojován s postavou Josepha Goebbelse a jeho ministerstva pro lidovou osvětu a propagandu. Obecně málo známá tak zůstává činnost propagačních jednotek SS a bezpečnostní služby SD. Právě jejich aktivitám lze přitom přičíst filmové projekty, které se v období druhé světové války realizovaly v ghettu Terezín. Každý z nich však vznikal s jiným zadáním a v odlišné situaci.

Klapka prvního snímku „Ghetto Theresienstadt“ padá na podzim 1942. Příběh fiktivní rodiny Holländerovy má pro interní potřeby SS názorně ilustrovat přesun obyvatel židovského původu do ghetta a jejich funkční začlenění do struktury tábora. Pod dohledem SS-Obersturmführera Herberta Otta, který na přelomu 1941/42 velel zvláštnímu komandu ve vyhlazovacím táboře Chełmno, natáčení nejen zajišťují, ale i dokumentují profesionální kameramani z Berlína. Na základě rozkazu se na filmu podílí i skupina vězňů pod vedením producentky a režisérky Ireny Dodalové; v táboře se dokonce vyrábí pojízdný vozík na kameru a střihací stůl. I přes vynucené přepracování scénáře není film dokončen.

Podruhé se myšlenka na filmování objevuje zhruba o rok později. S postupem času totiž na veřejnost stále více pronikají zprávy o nacistických zvěrstvech páchaných na evropských Židech. A je to opět Terezín, jenž se má na přání Adolfa Eichmanna stát „klenotnicí zralou na návštěvu zástupců tisku a Červeného kříže“. Kulis zkrášleného města má být využito i pro film o „šťastném“ životě v ghettu. Jeho výrobu ale nyní musí pražská společnost Aktualita, která se zaměřuje na zpravodajské týdeníky a krátké filmy. První reportáž, zachycující příjezd holandského transportu v lednu 1944, je zničena patrně na pokyn Heinricha Himmlera. Další natáčení s proklamovanou účastí populárního německého herce a režiséra Kurta Gerrona pokračuje v srpnu a září. Postprodukční práce se protahují dalších šest měsíců. Výsledný film „Terezín. Dokumentární film z židovského sídelního území“, jinak spíše známý pod svým metaforickým označením „Vůdce daroval Židům město“, je tak v rámci několika uzavřených představení promítán až začátkem dubna 1945. K prvním divákům patří právě Adolf Eichmann nebo K. H. Frank. Naprostá většina terezínských vězňů, mezi nimi i mnozí aktéři obou filmování, je tou dobou dávno zavražděna.

Výstava „Pravda a lež. Filmování v ghettu Terezín 1942-1945“ zprostředkovává výsledky mnohaletého výzkumu v České republice i zahraničí. Vůbec poprvé se tak veřejnosti představí montáž z filmových výstřižků z roku 1942, které vězni ukryli v ghettu a které se podařilo v Národním filmovém archivu identifikovat v roce 2004, i dosud nepublikované fotografie, jež byly tajně pořízeny během filmování v letech 1944-1945. Návštěvníci mohou dále zhlédnout záběry z dokumentace průběhu natáčení v roce 1942, uložené ve Filmotece narodowej ve Varšavě, jakož i oba dochované fragmenty druhého terezínského filmu, které se nacházejí v Národním filmovém archivu a v památníku Yad Vashem v Jeruzalémě. Unikátní filmové záběry a fotografie dále doplňují písemné a obrazové dokumenty dosud publikované jen v odborném tisku.

Kurátorkami výstavy jsou Eva Strusková a Jana Šplíchalová.

Současně s expozicí vychází stejnojmenné DVD, které vedle odborných komentářů obsahuje vybrané filmové záběry, edici nejdůležitějších dokumentů a obrazových materiálů a kalendárium, které mj. zachycuje i osudy filmů a jejich fragmentů po roce 1945.

Po dobu trvání výstavy rovněž probíhaly doprovodné akce a program pro školy.