Vítězný boj o svobodu po boku s Hospodinem je hlavním motivem svátku, a ačkoli tento příběh mluví o celém Izraeli a konkrétním otroctví egyptském, přesto jsme jasně pobídnuti k uchopení výslovně osobního, personálně hlubšího a bytostně aktuálního rozměru celé události, neboť je psáno: „...pro to, co pro mne Hospodin učinil, když jsem vyšel z Egypta“ (Ex 13:8). Tento imperativ osobní, byť ve zpřítomnění zjevující se bezprostřední účasti na pesachovém dramatu, v každé generaci opakovaně tvoří či obnovuje pouto s tradicí a vřazuje jedince do kolektivní zkušenosti Izraele. Prostřednictvím připomínky pesachového příběhu je konstituována nejen nadčasová jednota veškerého židovstva, ale též je akcentován čistě personální aspekt události: přitakání existenci osobní zkušenosti nesvobody, ať tato pramení z jakýchkoli příčin. V tomto smyslu celá oslava svátku Pesach nechává povstat dualismu svobody mýtické, která je důsledkem Hospodinovy intervence ve prospěch Izraele a aktuální nesvobody individuální, kdy každý z nás prodléváme ve svých vnitřních galutech, soukromých Egyptech, spoutáni okovy, které jsme si sami ukuli, však o nic méně tíživými.

Uchopme tedy jedinečnou příležitost a proměňme oslavy svátku Pesach nejen v připomínku utrpení a křivd, oslavu znovunabyté svobody Izraele a vyjádření naděje a očekávání, ale též jako všelidskou výzvu k vykročení z naší pohodlné iluze svobody osobní ke svobodě pravé, transcendentně podmíněné, tak jedinečně ztělesněné ve svrchovaném aktu B-ží milosti, jak jej vypravuje historicky zajímavý, literárně půvabný, nábožensky závažný a ducha posilující text pesachové hagady.

Hagada v proměnách věků

Hagada patří spolu s machzorem a sidurem k nejpopulárnějším liturgickým knihám judaismu, k nejvíce tištěným knihám židovské kultury, ale oproti oběma uvedeným prošla po vzhledové stránce v průběhu více než deseti staletí velkou proměnou. Zatímco modlitební knihy obvykle obsahují prostý text bez ilustrací, hagady zdobí již od ranných rukopisů a tisků ilustrace odrážející v různých podobách a provedeních události vyprávěného příběhu. Ilustrace slouží k názorné výuce a k udržení pozornosti zvláště dětí přítomných při pesachové večeři, kterým se mnohdy oslava jevila příliš dlouhá. Moderní vydání hagad tak mnohdy připomínají kreslenou knihu pro děti a komiksová vydání nejsou výjimkou.

O čem hagady vyprávějí? Kniha zaznamenává úkony spojené s přípravou oslav, řád domácí bohoslužby, popisuje rituální obřady spojené s vlastní oslavou, upřesňuje, jaké modlitby mají účastníci sederu odříkávat, které pokrmy jíst a nápoje pít, ale především převypravuje biblický příběh o vyjití Izraele z Egypta. Vlastní biblický text doplňují komentáře z midrašů, talmudické texty, žalmy a požehnání, na závěr bývají přidány tradiční sederové písně. Edice hagad často doplňují obsáhlé komentáře a učené výklady rabínů, kteří konkrétní vydání připravili, v pozdější době jsou obvykle připojeny i překlady do národních jazyků.

Konečnou verzi základního textu hagady sestavili v 7. či 8. století o. l. babylónští gaoni, jeho znění se nám však dochovalo až z 10. století coby součást Siduru Saadji ben Josefa. Ani druhý nejstarší kompletně zachovalý text netvoří samostatný celek, ale je součástí modlitební knihy, tzv. Machzoru Vitry (12. – 13. století). V rukopisech nalézáme drobné textové rozdíly ještě do 15. století. Pokud se odlišnosti objevují v dnešních hagadách, odrážejí jednotlivé rity a s nimi spojené místní zvyklosti.

Nejstarší samostatně dochované rukopisné hagady pochází ze 13. – 14. století. Podle výzdoby a ilustrací obsažených v těchto manuskriptech můžeme rozlišit tři hlavní typy. Sefardské hagady obsahují vlastní text, miniatury s biblickými příběhy a pijutim (náboženskou poezii). Mezi nejvýznamnější exempláře této skupiny patří Kaufmannova Hagada (Španělsko, 14. století), Sarajevská Hagada (Barcelona, 14. století) nebo Zlatá Hagada (Španělsko, pravděpodobně Barcelona, 1320).

Odlišný typ představují hagady z oblasti Aškenazu, vydané v Německu a Francii. Bývají zdobeny na okrajích textu miniaturními kontextuálními ilustracemi, které zobrazují tradiční zvyky a biblické příběhy. Teprve v pozdějším období se objevují výjevy z Bible, které s textem přímo nesouvisí. Výjimku tvoří tzv. Darmstadtská Hagada (poč. 15. století), v níž nalézáme minimum ilustrací k textu a zvyklostem a biblické výjevy se v ní neobjevují vůbec.

Poslední skupinu představují italské hagady, jejichž výzdoba se patrně ustálila nejdříve a posloužila i jako předloha pro sefardský a aškenázský typ. Přesto se nám z tohoto kulturního okruhu dochovaly hagady až z doby pozdější (15. století). Migrace německých Židů do Itálie dala vzniknout novému typu italsko-německých hagad, v nichž nacházíme sice italský typ ilustrací, ale struktura textu a grafická podoba písma rukopisu jsou dle německého vzoru.

První známá tištěná hagada pochází ze španělské Guadalajary (1482). Do té doby nacházíme hagady jako součást sidurů v rámci pesachové liturgie (např. Mahzor Roma, 14. století nebo Sidorello, Soncino 1486).

V průběhu 16. a 17. století byly postupně vydány čtyři tisky, jejichž výzdoba i grafická úprava zásadně ovlivnila tištěnou podobu hagady. První z nich je pražská hagada Geršoma ben Šeloma ha-Kohena (1526), která bývá řazena mezi nejkrásnější renesanční tisky. Umělecká výzdoba tohoto vydání dlouhou dobu ovlivňovala podobu hagad nejen v aškenázské oblasti. Další důležité tisky vzešly z hebrejských tiskáren v Mantově (1560), Benátkách (1609) a Amsterdamu (1695); obzvlášť ilustrace poslední edice byly později často imitovány, ne-li přímo kopírovány. Příkladem jsou hagady vydané ve Frankfurtu (1710, 1775), Offenbachu (1721) nebo v Amsterdamu (1765, 1781).

Ilustrace hagad se úzce vážou k jejímu obsahu a nejčastěji zobrazují sederový obřad, biblické pasáže (nalezení Mojžíše, otrocká práce v Egyptě, deset egyptských ran, odchod z Egypta, přechod přes moře apod.) nebo příběhy talmudické literatury, do hagady zařazené (např. pesachový seder v Bnej Brak, vyobrazení čtyř typů synů). S oblibou bývá ilustrována i píseň Chad gadja (Pro jedno kůzle). Píseň, která bývá tradičně vykládána v eschatologickém smyslu, se ustálila jako součást hagady mezi léty 1526, kdy vyšla první pražská hagada, kde ji nenajdeme, a 1590, kdy je v pražské edici zahrnuta v podobě, jakou známe i z pozdějších vydání. Opomíjena není ani eschatologická naděje v nové vyvedení Izraele, tentokráte z exilu, zobrazená nově zbudovaným Chrámem v Jeruzalémě.

Ať se vážou ilustrace k dávné minulosti (příběhy Bible a Talmudu) nebo k úkonům probíhajícím v aktuální přítomnosti, vždy odrážejí dobu svého vzniku. V renesančních tiscích vidíme postavy oděné do soudobých oděvů a smrt, jak můžeme vidět ve vyobrazeních písně Chad gadja, je po křesťanském vzoru vyobrazena jako kostra s kosou, nikoli jako anděl. Novější edice hagad již plně užívají tvorby soudobých židovských umělců a tento trend se z 19. století přenesl do století 20.

V postkomunistickém Česku byla doposud vydána pouze S pomocí Boží nová pražská pesachová hagada v překladu a s výkladem rabi Efraima K. Sidona (1996).

Od vydání první známé tištěné hagady bylo publikováno více jak 2 700 různých edic. Židovské muzeum v Praze spravuje na 350 hagad z různých oblastí i časových období. Mezi nejvzácnější patří rukopisné hagady z Moravy (první polovina 18. století) a Slovenska (první polovina 19. století), k nejstarším pak vydání benátské (1599), resp. amsterdamské (1695). Muzejní sbírka pesachových hagad představuje nejen sourodý celek mapující historii, vývoj a proměny jejich literární a estetické podoby, ale je též dokladem bohatého náboženského a kulturního života nejen českého, ale také evropského židovstva.