Židovské
muzeum
v Praze

Září 2014 - Anna Hyndráková a Pavel Stránský

​Pavel Stránský

Pavel Stránský se narodil roku 1921 v Praze. Zde žil až do prosince 1941, kdy byl transportován do Terezína. Tam mu byla velkou oporou jeho přítelkyně Věra, kterou poznal v roce 1938, když mu bylo 17 a jí 16 let. Jediným způsobem jak při deportaci zůstat spolu byla svatba. V prosinci roku 1943 byli již jako manželé deportování do Osvětimi-Březinky. V Osvětimi se Pavel Stránský stává učitelem v tzv. terezínském rodinném táboře. Snaží se dětem vytvořit co nejlepší prostředí pro únik z hrůz každodenního života. V červnu roku 1944 je v táboře nařízena selekce, v rámci které byli fyzicky zdatní vězni včetně Pavla Stránského převezeni do pracovních táborů.

Pavel Stránský se zúčastnil pochodu smrti zpět do Terezína, při němž ušel nejméně 200 km. Ještě před příchodem do Terezína se z pochodujících vězňů stali rukojmí vojáků SS, kteří je chtěli vyměnit za možnost návratu do Německa. V této době měl Pavel pouhých 35kg. V červenci 1945 se Pavel Stránský opět setkal s Věrou a o rok později si nechali úředně potvrdit své manželství.

Po válce pracoval jako překladatel z angličtiny, němčiny, francouzštiny a španělštiny. Od roku 1997 jezdí jako průvodce do Terezína a přednáší o holocaustu v Česku i v zahraničí. Svůj životní příběh popsal v knize Poslové obětí: z Terezína do Terezína se zastávkou v Osvětimi-Březince a Schwarzheide (Perla, 1999). Je členem Terezínské iniciativy, má dva syny a je několikanásobným dědečkem.

Anna Hyndráková

Anna Hyndráková (rozená Kovanicová) se narodila roku 1928 v Praze. V roce 1940 úspěšně složila přijímací zkoušky na anglické gymnázium, na které však nenastoupila. Místo toho chodila do židovské měšťanky. 23. října 1942 nastoupila rodina Kovanicových do transportu do Terezína. V ghettu Anna s otcem a matkou zůstali až do května 1944, kdy byli deportováni do Osvětimi-Březinky. O sedm let starší sestra Truda s manželem a dcerou byli zařazeni do podzimního transportu tamtéž.

Půl roku po příjezdu do Osvětimi zahynuli Anniny rodiče. Ona sama byla vybrána jako práceschopná a po nějakém čase byla společně se svou přítelkyní Doris a ostatními ženami odvezena do pracovního tábora v Christianstadtu. Tady Anna a Doris strávily několik měsíců tvrdé práce v těžkých podmínkách. V únoru 1945 se jim podařilo uniknout z tzv. pochodu smrti. Po několika dnech však byly chyceny a odeslány do malého tábora v Niesku a dále do tábora Görlitz, odkud společně s dalšími vězni utekla a dostala se zpět do Prahy.

Z Anniny nejbližší rodiny nepřežil nikdo. Po válce bydlela střídavě u příbuzných, přátel, v židovském sirotčinci a později také v domově žen a dívek. Vystudovala grafickou školu a v roce 1948 se vdala. Narodily se jí dvě děti: Alena a Pavel. Pracovala v archivu a v Židovském muzeu. Je členkou mezinárodního sdružení bývalých vězňů Terezínská iniciativa. V současné době žije v Praze.

​Záznam pořadu

Říjen 2014 - Evelina Merová a Eva Lišková

Evelina Merová​

Evelina Merová se narodila v roce 1930 v Praze do asimilované židovské rodiny. Její otec řídil rodinnou firmu, matka Ilsa byla ženou v domácnosti. Rodina byla tvrdě postižena Norimberskými zákony – otec ztratil práci a museli se přestěhovat do menšího bytu. Evelina po nuceném odchodu ze školy navštěvovala židovskou školu v Jáchymově ulici. Na počátku roku 1942 byla celá rodinou deportována do Terezína a o rok později do Osvětimi, kde Evelina bydlela na dětském bloku. Její otec byl zavražděn, ona sama společně s matkou jen o vlásek unikly smrti při selekci a byly transportovány do koncentračního tábora Stutthof a později dále do vesnice Guttau, kde matka Eveliny zemřela vyčerpáním. Po osvobození Rudou armádou se Evelina do Prahy nevrátila. V sovětském sanitním vlaku se seznámila s lékařem Mojsejem Ionovičem Merem, který se ji rozhodl adoptovat. Jelikož měl doktor Mer armádní povinnosti, musela se Evelina za svou budoucí novou rodinou do Lenigradu vydat sama. Život v novém domově byl zpočátku pro Evelinu velmi obtížný. Navzdory nelehké životní situaci se Evelina stala vynikající studentkou. Studium jí nicméně komplikoval židovský původ. Nebyla přijata na slavistiku, o níž dlouho snila, nakonec se jí podařilo vystudovat germanistiku. Roku 1953 se Evelina provdala a o tři roky později se mladému páru narodila dcera Irenka a za několik let syn Vít. Od roku 1995 opět žije v Praze, nicméně často cestuje za svými dětmi a vnoučaty do Frankfurtu n/M a do Petrohradu. Svůj životní příběh shrnula v knize Opožděné vzpomínky (Barrister & Principal, 2011).

​Eva Lišková

Narodila se v roce 1928 v Praze, ale dětství prožila v Luži, kde měl tatínek obchod se smíšeným zbožím. Matka byla v domácnosti a starala se o Evu a její sestru Annu. Chodila do českých škol, doma se mluvilo pouze česky. Židovské náboženství se v rodině praktikovalo pouze o svátcích a velmi vlažně. Po vyhlášení Protektorátu přišel otec o obchod, ale až do deportace do Terezína v prosinci 1942 bydlela rodina ve svém domě. V Terezíně žila s matkou a sestrou v malé místnosti mimo hlavní ubytovací budovy, otec byl v Sudetských kasárnách. O rok později byla s matkou deportována do Osvětimi, kde byla vězněna v tzv. terezínském rodinném táboře. V něm byla ubytována spolu s ostatními dětmi. Přes den chodili do dětského bloku, kde se učili pod vedením vychovatelů včetně Fredyho Hirsche. V červnu 1944 byla přemístěna do tzv. ženského tábora a Eva i její matka ztratily veškerý kontakt s otcem. Po dvou týdnech byly obě odvezeny do tábora Stutthof a dalších táborů, kde musely těžce pracovat na výkopech zákopů apod. Následoval pochod smrti. V lednu 1945 zůstaly se skupinou několika set žen bez německých dozorců. S matkou se dostaly do Varšavy a následně do Krakova. Odtud se s českými vojáky dostaly do Popradu, kde se dočkaly konce války. Po návratu do Luže se shledaly i se sestrou Annou, otec zahynul v Osvětimi. Brzy se přestěhovaly do Prahy. Eva pracovala v jeslích a později u dráhy. Má tři děti.

​Záznam pořadu

Listopad 2014 - Josef Salomonovič

Josef Salomonovič 

Josef Salomonovič je jedním z nejmladších přeživších holocaustu. Narodil se v roce 1938 v Ostravě. V listopadu 1941 byl společně se svoji rodinou deportován z Prahy do ghetta Lodž, kam odjížděly první systematické transporty z Protektorátu Čechy a Morava. Josef Salomonovič si vybavuje, jak ho maminka coby tříapůlletého utěšovala, že pojedou na výlet. V Lodži se mu povedlo přežít tzv. špery (z německého Sperre – závora), při nichž bylo ghetto uzavřeno, a nacisté při selekci rozhodovali, kdo bude poslán do transportu a následně zavražděn. Neprošli zejména staří lidé, malé děti a nemocní, tedy práceneschopní. I tak později následovala deportace celé rodiny do Osvětimi a po jednom měsíci další, tentokrát do koncentračního tábora Stutthof. Po věznění ve Stutthofu, kde byl zavražděn Josefův otec, byl společně s matkou Dorou a bratrem Michaelem odvezen na nucené práce do pobočného tábora Flossenbürgu v Drážďanech, jejichž známé bombardování přežil. Po zrušení tábora následoval pochod smrti, ze kterého se však naštěstí podařilo matce i oběma jejím synům uprchnout. Po válce vystudoval Josef průmyslovou školu a později pracoval jeden rok v USA, kde se seznámil se svoji budoucí ženou. S ní dnes Josef Salomonovič žije ve Vídni.

Michal Salomonovič nepřítomen ze zdravotních důvodů

​Záznam pořadu

Prosinec 2014 - Hana Hnátová a Dita Krausová

Hana Hnátová

Hana Hnátová, rozená Lustigová, vyrůstala v předválečné Praze společně se svým o dva roky mladším bratrem Arnoštem, pozdějším uznávaným českým spisovatelem, a s rodiči, Terezií Lustigovou, rozenou Löwyovou, a Emilem Lustigem. Rodina bydlela zpočátku ve Vysočanech, později v Libni na Královské třídě (dnešní Sokolovská ulice). Haniny rodiče zde provozovali galanterii.

Hana se narodila 20. června 1924, navštěvovala libeňskou dívčí školu a poté reálné gymnázium, odkud byla ale v kvintě vyloučena. Sourozenci Lustigovi byli v dětství často v péči vychovatelky. Jejich maminka měla k náboženství bližší vztah než otec, pravidelně navštěvovala bohoslužby v libeňské tzv. Nové synagoze, která dnes slouží jako občasný výstavní prostor.V létě jezdila malá Hana na prázdniny za příbuznými do Moravské Třebové, rodiště své maminky. Od roku 1938 bylo tamní židovské obyvatelstvo stále častěji perzekuováno. Bratr Terezie Löwyové Karel s manželkou proto vzhledem k politické situaci svěřili svou dceru Věru do péče pražských příbuzných. Věra se od tety Terezie a sestřenice Hany neodloučila po celou válku. Ženy společně prošly několika koncentračními tábory a všechny tři válku přežily.

Osvobození se dočkaly v koncentračním táboře Mauthausen. K prvnímu transportu do Terezína nastoupila rodina – ještě bez Emila Lustiga - 20. listopadu 1942. Po válce, kdy se Terezie a Hana i se sestřenicí Věrou opět shledaly s Arnoštem Lustigem, získala rodina byt v Truhlářské ulici. Hana Hnátová si dodělala maturitu a díky válečným kontaktům začala pracovat jako korespondentka pro firmu Treitel. Dnes je mj. členkou čestného výboru Ceny Arnošta Lustiga, pečuje o bratrův odkaz a účastní se dalších vzpomínkových či společenských událostí.

​Dita Krausová 

Dita Krausová, rozená Polachová, se narodila roku 1929 v Praze do asimilované židovské rodiny. O svém židovském původu se poprvé dozvěděla v osmi letech. Ve škole jí někdo ze spolužáků nechal na lavici lístek s nápisem: „Jsi Židovka.“ Roku 1942 byla Ditina rodina internována v terezínském ghettu. Zde se poprvé letmo setkala se svým budoucím mužem, spisovatelem a grafologem Otou B. Krausem (1921-2000). V prosinci roku 1943 byla Dita společně se svými rodiči deportována do tzv. rodinného tábora v Osvětimi. Zde se pod vedením Fredyho Hirsche, učitele tělocviku a vedoucího tajné školy v bloku 31, starala o skromnou knihovnu. Z Osvětimi byla Dita poslána do různých pracovních táborů v okolí Hamburku a posléze do koncentračního tábora Bergen-Belsen, kde se dočkala osvobození. Po skončení války se Dita vrátila do Prahy. Z celé její rodiny přežila pouze babička, která se Dity částečně ujala. Krátce po návratu se náhodou opět setkala s Otou B. Krausem, za kterého se roku 1947 vdala. Téhož roku se jim také narodil první syn, Petr Martin. Ota tehdy pracoval na své úspěšné knize Země bez Boha, vydané roku 1948. Poté, co se v Československu dostali k moci komunisté, začali manželé Krausovi připravovat svůj odjezd do Izraele, který roku 1949 realizovali. V Izraeli se jim narodily další dvě děti, Michaela a Ronny.

Španělský spisovatel Antonio G. Iturbe zpracoval příběh Dity Krausové do románové podoby, která se setkala se značným mezinárodním ohlasem. V říjnu loňského roku vyšla Iturbeho kniha v českém překladu pod názvem Osvětimská knihovnice.

​Záznam pořadu

Leden 2015 - Eva Keulemansová-Smolková a Helga Hošková 

Eva Keulemansová-Smolková​

Eva Keulemansová-Smolková (rozená Weilová) se narodila v roce 1927 v Praze. Její rodina považovala Československo za svou vlast, a proto bez ohledu na nástup nacistů k moci odmítala jakékoliv úvahy o emigraci. Její dětství a studium bylo přerušeno válkou. V té době začala pracovat jako pomocná dělnice u firmy Kondensia v Praze. Od března roku 1943 až do konce války prošla několika koncentračními tábory včetně Terezína, Osvětimi, Hamburku a Bergen-Belsenu, kam se dostala krátce před koncem války. Poté, co byl tábor osvobozen, Evu převezla organizace Červený kříž na léčbu do Švédska. Do Prahy se mohla vrátit až v listopadu 1945. Zde jí zůstaly pouze babička a teta, které se konce války dočkaly v Terezíně.

Krátce po válce se Eva rozhodla pokračovat ve studiu a nastoupila na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy, kde začala studovat chemii. V průběhu studia se zaměřila na analytickou chemii a postupně se stala jedním z předních světových odborníků v oblasti chromatografie. Mimo Prahu působila také na Ústavu instrumentální analytické chemie v Eindhovenu v Nizozemsku. Na základě jejího tamějšího pobytu byla navázaná oficiální spolupráce mezi Přírodovědeckou fakultou Univerzity Karlovy v Praze a holandským pracovištěm, která měla mezinárodní dosah a svou významnou úlohu sehrávala zejména před rokem 1989. Ve svém oboru je stále aktivní a dodnes je zvána na četné mezinárodní konference.

Helga Hošková​

Helga Hošková (rozená Weissová) se narodila v roce 1929 v Praze. Zde vychodila čtyři třídy základní školy, do páté třídy už měla jako Židovka vstup zakázán. S maminkou a tatínkem byla Helga roku 1941 deportována jedním z prvních transportů do Terezína, kde byla ubytována v dětském domově L 410. Tatínka umístěného v mužských kasárnách měla Helga zpočátku možnost kontaktovat pouze prostřednictvím tajných dopisů. Poté, co mu poslala malou idylickou kresbu, jí otec vzkázal: „Maluj, co vidíš!” Helga se jeho radou řídila, a tak vznikl významný soubor jejích kreseb dokumentujících život terezínských vězňů. Po Terezínu následovala Osvětim, Freiberg a Mauthausen, kde se Helga a její matka dočkaly osvobození. Otec nepřežil.

Po válce studovala Helga na Umělecko-průmyslové škole v Praze pod vedením Emila Filly a poté v ateliéru Aloise Fišárka. V 60. letech zpracovala cyklus Kalvárie, v němž se vyrovnává s tématem války a šoa. Rok 1965 přinesl výjimečnou možnost stipendijního pobytu v Izraeli. Namalovala další cyklus "Putování po svaté zemi". Další plány skončily invazí sovětských vojsk v srpnu 1968. Helga přijala místo na Lidové škole umění, kde učila až do odchodu do důchodu. Po roce 1989 se postupně začala vracet k vlastní tvorbě. V roce 2012 vyšel její deník z let 1938 až 1945 obsahující zejména texty a kresby, které přečkaly válku v úkrytu jedné ze zdí terezínských kasáren. Deník byl přeložen do celé řady jazyků.

​Záznam pořadu

Únor 2015 - Edita Kosinová a Doris Grozdanovičová 

Edita Kosinová​

Edita Kosinová (roz. Spieglerová) se narodila roku 1921 v Brně. Její otec Leopold zde vlastnil karosárnu a obchod s autodíly. Stal se také prvním zástupcem firem Mercedes a Opel v moravské metropoli. Jezdil závody do vrchu, závodil na kole a finančně přispěl na stavbu Brněnského velodromu. Spieglerovi pařili mezi brněnské asimilované židovské rodiny. V roce 1930 se přihlásili k německé národnosti, ale jak Edita, tak její bratr navštěvovali i české školy.

V prosinci 1941 byli Spieglerovi mezi prvními brněnskými Židy, kteří byli deportováni do Terezína. Edita okamžitě po příjezdu začala lékařům vypomáhat v provizorních podmínkách s ošetřováním starých a nemocných. Později pomáhala na infekčním oddělení, kde se denně stýkala s pacienty nakaženými tyfem. Díky tomu byla Editina rodina relativně dlouho chráněna před transporty dále na východ. Avšak v květnu roku 1944 byli Editini rodiče deportováni do Osvětimi. Editin bratr nastoupil se svou přítelkyní dobrovolně do transportu s nimi, přestože tou dobou už věděli, že to je prakticky jistá smrt. Edita se totiž krátce předtím osobně setkala s Vítězslavem Ledererem (1904-1972), kterému se podařilo z Osvětimi uprchnout a který se rozhodl o tamějších zvěrstvech informovat vězně v terezínském ghettu. Edita se dočkala osvobození v Terezíně, ale během pomoci tzv. evakuačním transportům se nakazila skvrnitým tyfem, kterému málem podlehla.

Když se Edita po rekonvalescenci vrátila do Brna, zjistila, že pro údajnou germanizační činnost svého otce nemá nárok na navrácení rodinného majetku a československé občanství jí bylo uděleno jen pod podmínkou, že vstoupí do komunistické strany.

Roku 1948 se provdala za Cyrila Kosinu. Přestěhovali se spolu do Prahy, kde Edita pracovala jako zdravotní sestra až do své penze.

​Doris Grozdanovičová

Doris Grozdanovičová (rozená Schimmerlingová) se narodila v Jihlavě v roce 1926. V šesti letech se s rodinou přestěhovala do Brna, kde chodila do českých a německých škol. Když vešla v roce 1940 v platnost vyhláška, že Židé nesmějí napříště navštěvovat už ani české školy, měla štěstí, protože jediné židovské gymnázium bylo právě v Brně. Tam také navštěvovala sionistický sportovní klub Makabi Hacair. Již v lednu 1942 byla i s rodiči odeslána do Terezína, kde v únoru 1944 její maminka zemřela. Tatínek musel spolu s jejím bratrem nastoupit transport do Osvětimi.

Na rozdíl od obou rodičů, bratr válku přežil a společně se s Doris vrátili do Brna. Po maturitě se přihlásila na Filosofickou fakultu Masarykovy Univerzity v Brně, obor angličtina-filosofie. Hned v prvním ročníku odcestovala na stipendium do Dánska. Odtud se jí pak podařilo dostat do Anglie k tetě, která byla, kromě bratra, její jedinou příbuznou. V Anglii ale strávila jen zhruba dva měsíce a vrátila se zpět do Československa. Když v roce 1950 dokončila studium, odešla pracovat do Prahy na tiskové oddělení Ministerstva zahraničí. Brzy však vzhledem ke špatnému kádrovému posudku dostala výpověď a pracovala pak jako korektorka v tiskárně. Později byla zaměstnána v nakladatelství Československý spisovatel jako redaktorka a překládala z němčiny a angličtiny.

Kromě překladů, jimž se věnuje dodnes, je Doris Grozdanovičová aktivní členkou Terezínské iniciativy a výkonnou redaktorkou jejího časopisu. Často jezdí do Terezína, kde mívá besedy pro české i zahraniční studenty.

Březen 2015 - Eva Štichová a Dagmar Lieblová

Eva Štichová

Eva Štichová se narodila roku 1927 v Novém Bohumíně, ale záhy se celá její rodina přestěhovala do Prahy. Evina maminka udržovala košer domácnost a na vysoké svátky chodila celá rodina do synagogy. Evin otec pracoval u firmy Bromografia, která se zabývala vydáváním uměleckých knih a fotografií. V roce 1941 Eva nastoupila do továrny vyrábějící kondenzátory na Smíchově v Kartouzské ulici. Zde se Eva poprvé setkala s ilegálním Rudým právem a s odbojem, ve kterém se nadále angažovala. Povolání k transportu obdržela v září roku 1942. Do Terezína odjela sama, přestože se její otec dobrovolně hlásil s celou rodinou, aby mohli nastoupit s ní, a zůstali tak všichni pohromadě. V Terezíně Eva bydlela v dívčím domě na L410 a pracovala na „Krétě“ – tj. v zahradnictví. Nadále se účastnila ilegální činnosti a pomoci potřebným. Později byla přeřazena k Friedl Dicker–Brandejsové, které pomáhala s výukou výtvarné výchovy. Připravovala pomůcky, nadepisovala výkresy, ale také je schovávala. V říjnu 1944 byla Eva deportována do Osvětimi. Přestože trpěla těžkým zánětem středního ucha, nastoupila po několika dnech do transportu do Freibergu. Zde pracovala v továrně na výrobu křídel k proudovým stíhačkám. Když se přiblížila fronta, měla být Eva odvezena s ostatními do Flossenbürgu, ale ten byl obsazen americkou armádou předtím, než tam transport z Freibergu stačil dojet. Celý transport proto skončil v Mauthausenu, kde se stále těžce nemocná Eva dočkala 5. května 1945 osvobození.

Do Prahy se vrátila 19. května. Z Eviny rodiny přežila pouze její sestra, která posléze emigrovala do Spojených států. Krátce po válce se Eva provdala za Zdeňka Šticha, který byl také vězněn v Mauthausenu, a přihlásila se na učitelský ústav. Až do své penze pracovala jako učitelka.

​Dagmar Lieblová

Dagmar Lieblová se narodila roku 1929 v Kutné Hoře, kde prožila dětství jako dcera lékaře uprostřed široké rodiny. Školu mohla navštěvovat pouze do páté třídy. V červnu 1942 musela Dagmar s oběma rodiči a mladší sestrou nastoupit transport do Terezína. Ve srovnání s dalšími koncentračními tábory, kterými Dagmar prošla, vzpomíná na terezínské ghetto jako na přijatelnější prostředí. V Terezíně zpívala Dagmar mj. v opeře Brundibár, docházela na výuku a účastnila se tamějšího kulturního života. Zde se také seznámila se svou přítelkyní Dášou, s níž prožila bok po boku celou válku. V prosinci 1943, kdy bylo Dagmar 14 let, následoval transport z Terezína do Osvětimi, do tzv. rodinného tábora. Zde byli zvražděni její rodiče i sestra Rita a sama Dagmar smrti unikla pouze díky administrativní chybě. Byla mylně považována za starší, a tak byla vybrána do dalšího transportu na nucené práce v Hamburku. Z Hamburku odjela Dagmar Lieblová na jaře 1945 do Bergen Belsenu, kde se dočkala osvobození britskou armádou.

Poválečnou adaptaci jí pomohl přestát delší pobyt v sanatoriu a především pomoc bývalé hospodyně Fanynky, která měla s celou rodinou velice blízké vztahy. Po válce vystudovala Dagmar Lieblová němčinu a češtinu na Filozofické fakultě v Praze a později pracovala jako učitelka. Často přednáší mladší generaci o svých válečných zkušenostech a zasazuje se o připomínání holocaustu. Je předsedkyní Terezínské iniciativy, sdružení bývalých vězňů terezínského a lodžského ghetta z českých zemí, na jejímž založení se podílela.

Záznam pořadu

Duben 2015 - Michaela Vidláková a Pavel Werner

Michaela Vidláková

Michaela Vidláková (roz. Lauscherová) se narodila v roce 1936 v Praze. Pocházela ze silně sionisticky zaměřené rodiny. Její rodiče se seznámili v organizaci Tchelet lavan. Otec se zabýval ideou kibuců a pomáhal v Izraeli zakládat kibuc Sarid. Deset dní před šestými narozeninami, v roce 1942, byla Michaela se svými rodiči transportována do Terezína. Po necelých dvou měsících pobytu v tzv. kinderheimu Michaela onemocněla tyfem a strávila 13 měsíců v nemocnici. Toto byla jedna z událostí, která ji zachránila před transportem na východ. Po osvobození Terezína zůstala s matkou v Terezíně až do skončení karantény. Její otec opustil Terezín potají dříve a v Praze zajistil byt, kam se celá rodina po válce vrátila.

Ani po válce ji však nečekal lehký osud. Její otec nastoupil v roce 1948 jako zaměstnanec na izraelské velvyslanectví. Bezprostředně po válce díky zhoršenému zdravotnímu stavu nemohli odcestovat do Palestiny, ovšem po vzniku státu Izrael se rozhodně hodlali vystěhovat. Nicméně to již nebylo možné. V roce 1953, po procesech s tzv. protistátním spikleneckým centrem spojovaným s osobou Rudolfa Slánského, se o to přece jen pokusili ilegálně. Osud však emigraci nepřál a celá rodina byla v dubnu 1953 zadržena na hranicích a následně souzena. Tehdy stále nezletilá Michaela dostala půlroční podmíněný trest, její matka byla odsouzena k odnětí svobody na jeden rok nepodmíněně a otec ke dvěma rokům nepodmíněně. Byl jim zabaven byt, a tak po návratu na svobodu bydleli postupně u několika přátel, než se jim podařilo získat vlastní bydlení. Navzdory udělené amnestii pak trest Michaele zkomplikoval studium, byla vyloučena z gymnázia a maturitu si dodělávala na večerní škole. Navzdory vynikajícím výsledkům jí bylo znemožňováno přijetí na vysokou školu. Po mnoha obtížích byla přijata na Přírodovědeckou fakultu, kterou úspěšně dostudovala a nastoupila na Biologický ústav Akademie věd, následně pak na Ústav pro výzkum výživy. Po odchodu do důchodu působila v několika funkcích na Židovské obci. Je aktivní členkou ve výboru Terezínské iniciativy a o svých válečných zkušenostech často přednáší českým i zahraničním studentům.

​Pavel Werner

Pavel Werner se narodil roku 1932 v Pardubicích, kde žil se svými rodiči a mladší sestrou Lenkou až do deportace do Terezína na podzim roku 1942. V Pardubicích navštěvoval českou základní školu a poté, co byly židovské děti vyloučeny z českých škol, chodil na tajné vyučování v domě rabína poblíž synagogy. Vyrůstal v rodině, která nebyla ortodoxní, ale na svátky navštěvovala synagogu. Rodina nebyla bohatá, ale ani netrpěla nedostatkem. To se však změnilo, když otce propustili z práce a všichni se museli vystěhovat daleko od centra města. Na podzim roku 1942 přišlo Wernerovým, stejně jako ostatním Židům z okolí, předvolání do transportu. Už na okolnosti příjezdu má Pavel Werner nepříjemné vzpomínky: dlouhý pochod, křik a pláč. V Terezíně onemocněla a zemřela jeho mladší sestra Lenka. V květnu roku 1944 byl s rodiči deportován do Osvětimi- Birkenau, kde byli umístěni do tzv. rodinného tábora. Pavel byl vybrán společně s několika dalšími mladými chlapci na práci, což mu zachránilo život. Jeho rodiče zde však byli zavražděni. V Osvětimi pak zůstal až do ledna 1945, kdy společně s ostatními vězni nastoupil tzv. pochod smrti, který mířil do koncentračních táborů v Rakousku.

Pavel Werner se nakonec dočkal osvobození v Gunskirchenu, kam přišla americká armáda v dubnu 1945. Po osvobození se vydal ještě s dalšími chlapci pěšky do Bratislavy. Nakonec se vrátil zpět do Pardubic. Nikdo z jeho rodiny ani známých nepřežil. Vzhledem k tomu, že Pavel byl ještě chlapec, byl mu přidělen poručník prof. Alfréd Eisner. Po válce nastoupil Pavel Werner znovu do školy, do 4. třídy základní školy. Návrat byl těžký, ale přesto se mu povedlo vyučit se obuvníkem, na obchodní akademii složit maturitní zkoušku a nakonec vystudovat Vysokou školu ekonomickou. Po celý život pak Pavel Werner pracoval v oblasti zahraničního obchodu. Dnes je místopředsedou Terezínské iniciativy a jako pamětník často přednáší českým i zahraničním studentům.

Záznam pořadu

Květen 2015 - Lisa Miková a Anna Lorencová 

Lisa Miková

Lisa Miková (roz. Lichtensternová) se narodila roku 1922 v Praze. Její otec podnikal a matka pracovala v kanceláři. Rodina Lichtensternových často cestovala a již před okupací byla v kontaktu s lidmi prchajícími z nacistického Německa. I přes jejich varování se však rozhodli Československo neopustit. Po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava byl podnik Lisina otce obsazen německým správcem. Lisa začala navštěvovat Anglické gymnázium v Praze, kde složila státnici z angličtiny. Přihlásila se také na večerní kurzy módního návrhářství a reklamního kreslení, nakonec však byla kvůli svému původu ze školy vyloučena. V lednu 1942 byla rodina transportována do Terezína. Lisa začala pracovat v Magdeburských kasárnách, kde se seznámila s Františkem Mautnerem, kterého si ještě v Terezíně vzala. V roce 1943 byli Lisini rodiče zařazeni do transportu do Osvětimi, kde byli po půl roce zavražděni. Lisin manžel a později i Lisa byli o rok později deportováni do Osvětimi. Odtud však byla Lisa brzy přesunuta do zbrojní továrny u Drážďan, kde ke konci války zažila spojenecké nálety. V dubnu 1945 byla spolu s dalšími vězenkyněmi převezena do tábora Mauthausen, který byl brzy nato osvobozen spojeneckými vojsky.

V květnu 1945 dorazila Lisa do Prahy ke své tetě, která jako jedna z mála členů rodiny válku přežila. Brzy se zde setkala také s manželem, který putoval z Osvětimi do tábora Sachsenhausen, následně rovněž do Mauthausenu, a osvobozen byl v jeho pobočném táboře v Ebensee. Manželé přijali nové příjmení Mikovi. Lisa později nastoupila do cizojazyčného knihkupectví Nakladatelství Svoboda, pracovala v kulturním středisku NDR a po roce 1968 v podniku pro dovoz zahraniční literatury. Dálkově vystudovala Vyšší knihkupeckou školu v německém Lipsku. V současnosti žije v Praze.

​Anna Lorencová 

Anna Lorencová (roz. Weinsteinová) se narodila roku 1927 v Mostě. Její rodiče pocházeli z německy mluvícího prostředí, nicméně obě děti, Anna i její bratr Hanuš, navštěvovaly českou školu a doma se mluvilo oběma jazyky. V Mostě rodina bydlela až do roku 1938, kdy se po záboru Sudet přestěhovala do Prahy. Ještě v Mostě navštěvovala Anna spolek Makabi a po přestěhování do Prahy Hagibor, nicméně v sionistických organizacích se neangažovala. Zde se zrodila myšlenka na emigraci do Ameriky, která nakonec nebyla úspěšná. Další varianta pro emigraci – Šanghaj – měla k realizaci blíže. Nakonec se však podařilo emigrovat pouze Anninu otci, který měl zajistit povolení pro zbytek rodiny. Ta však nedorazila včas. V prosinci roku 1941 byla totiž Anna s bratrem a matkou povolána do transportu do Terezína. Zde bydlela v budově se svou matkou, která zde pracovala jako zdravotní sestra. V roce 1942 se pak přesunula do budovy vyhrazené pro dívky, kde se měla možnost podílet na kulturních aktivitách, které organizovala Kamila Rosenbaumová. Annin bratr Hanuš pracoval v Terezíně jako zámečník a když se v roce 1944 přihlásil na práce na stavění budov nedaleko Berlína, zachránil tím svou sestru i matku od deportace. Válku tak přežila celá rodina.

Po válce se Anna vrátila do Prahy, vdala se, vstoupila do komunistické strany. Nevyhovující původ však Anně komplikoval život i v poválečném období, především při hledání pracovního uplatnění. Po sovětské okupaci byla vyloučena ze strany a přišla o místo. Poté pracovala v Židovském muzeu, z něhož byla následně také propuštěna, a konečné uplatnění tak našla jako účetní. Podílela se na distribuci Samizdatu a spolupracovala s Českým helsinským výborem. V současnosti žije v Praze.

Záznam pořadu

Červen 2015 - Jana Dubová a Věra Štinglová

Jana Dubová

Jana Dubová (rozená Hellerová) se narodila v roce 1926 v Praze na Smíchově do české židovské rodiny. Otec Arthur Heller pracoval jako účetní a matka Edita Hellerová byla v domácnosti se dvěma dcerami. Po okupaci Československa se rodiče snažili Janu dostat do jednoho z Wintonových vlaků, ale neuspěli. V roce 1942 byla Jana s rodiči odsunuta do Terezína, odkud byli postupně v roce 1944 deportováni do Osvětimi. Nejprve její otec, který odjel v září, a o měsíc později i Jana s matkou. Hned po příjezdu byly rozděleny a Janina matka byla poslána do plynové komory. Po několika dnech byla Jana vybrána na práci do továrny na zpracování lnu v Merzdorfu. Po osvobození tábora sovětskou armádou se spolu s ostatními ženami vydala pěšky do Prahy. Po návratu zjistila, že válku z široké téměř třicetičlenné rodiny přežila jen její sestra.

Paní Jana Hellerová se po válce provdala ze svého přítele z Terezína Františka Duba, rovněž přeživšího holocaustu, a vystudovala Státní grafickou školu. Věnovala se zejména užité grafice a pracovala například ve studiu Bratři v triku. Výtvarné tvorbě se věnuje dodnes. Mezi její nejnovější práce patří mimo jiné cyklus obrazů „Nezapomenu“ vytvořený na základě vzpomínek z období holocaustu.

​Věra Štinglová 

Věra Štinglová (rozená Arnsteinová) se narodila v roce 1928 v Praze. Po německé okupaci musela Věra opustit školu a celá rodina se musela přestěhovat do jiného bytu, kde se o místo dělila s dvěma dalšími rodinami. V říjnu 1941 přišlo předvolání do transportu směřujícího do Lodže. Tehdy třináctiletá Věra se ocitla v hrůzných podmínkách tamějšího ghetta. V srpnu 1944 došlo k dalšímu přesunu celé rodiny, tentokrát do vyhlazovacího tábora Osvětim – Březinka. V jeho nelidských podmínkách Věra několikrát jen o vlásek unikla smrti. Za necelý měsíc byla přes továrnu v Mannheimu transportována do Bergen Belsenu a nakonec do muniční továrny Polte v Magdeburgu. V důsledku blížící se fronty byla spolu s dalšími vězni poslána na pochod smrti směrem k Berlínu. Osvobození se dočkala společně se skupinou Čechoslováků a dalších vězňů v poli nedaleko Berlína. Do Prahy dorazila až měsíc po konci války a po návratu vážila necelých 40 kg. Její otec válku nepřežil.

Po válce se snažila o návrat do normálního života. Nastoupila opět do školy a po určitých problémech dostala její rodina přidělený byt. Většinu věcí schovaných u známých a sousedů nazpět nikdy nedostali. V jednom případě byli odmítnuti se slovy: „Vy jste se vrátili? To ten Hitler měl ještě chvíli vydržet.“ Po válce vystudovala filmovou fakultu (jako první žena v oboru kamera) a jako kameramanka působila čtyřicet let v Československé televizi. Od šedesátých let pracovala zejména na pořadech pro děti a mládež.

Září 2015 - Eduard Marek a Hanuš Hron

Eduard Marek 

Eduard Marek, dlouholetý skaut a člen Klubu přátel Žižkova, se celý život řídil pravidlem pomáhat „komu je potřeba“. V době druhé světové války to byli Židé. Ke skautingu se žižkovský rodák dostal relativně pozdě, v 17 letech, kdy se přidal ke katolickému spolku hochů-ministrantů, Legio angelica, založené a vedené páterem Karlem Methodem Klementem, mezi jehož členy patřil mj. Jan Opasek.

V roce 1936 nastoupil Eduard Marek, přezdívaný Hroznýš, jako dobrovolník k prvnímu leteckému pluku T. G. Masaryka na pražské letiště Kbely. Mobilizace jej zastihla v Hradci Králové, kam se přemístil se svým leteckým plukem. Po demobilizaci, kterou Marek zpětně hodnotí jako rozumný krok, obnovil realitní kancelář po otci, která mu skýtala obživu. Zároveň se jejím prostřednictvím snažil finančně a materiálně pomáhat perzekvovaným Židům. Krátce před atentátem na Heydricha byl však za svou pomoc zatčen a vyslýchán gestapem. Vyhnul se koncentračnímu táboru a vyvázl se třemi měsíci věznění, nejprve na Pankráci, poté v Jihlavě.

Po válce se opět vrátil do realitní kanceláře a nadále se věnoval skautingu – spolu s Aloisem Vlachem založil na Žižkově středisko Pochodeň.

Po únoru 1948 byl Eduard Marek ale činný také v rámci odbojové skupiny nazvané Dr. E. Beneš, napojené na francouzskou tajnou službu, zajišťující pomoc pronásledovaným a jejich rodinám. Skupina zprostředkovávala přechody těchto lidí přes hranice. Tentokrát byl Eduard Marek za svou pomoc, označenou za protistátní činnost, odsouzen k deseti letům vězení.

Poté, co Eduard Marek odseděl 7 let a prošel lágry v Horním Slavkově, Borech i v Jáchymově, se až do listopadu 1989 tajně věnoval skautingu pod hlavičkou nejrůznějších mládežnických sportovních organizací. Po revoluci působil jako předseda obvodní rady Junáka pro Prahu 2, dnes je členem čestného Svojsíkova oddílu.

​Hanuš Hron 

Hanuš Hron se narodil do asimilované židovské rodiny v červnu v roce 1925 v Teplicích. Vyrůstal v Mostě, kde se o dva roky později narodila jeho sestra Anna. Jejich rodiče pocházeli z německy mluvícího prostředí, nicméně obě děti, Anna i její bratr Hanuš, navštěvovaly českou školu a doma se mluvilo oběma jazyky. V českoněmeckém prostředí žila rodina poklidným životem, ale s příchodem války se situace značně změnila, a proto se rozhodli raději odstěhovat do Prahy. Zde rodina došla k rozhodnutí emigrovat do Ameriky, tato snaha však nakonec nebyla úspěšná. Další varianta pro emigraci – Šanghaj – měla k realizaci blíže, nakonec se však podařilo emigrovat pouze Anninu otci, ale povolení pro zbytek rodiny nedorazila včas. V prosinci roku 1941 byl totiž Hanuš se sestrou, s bratrem a matkou povolán do transportu do Terezína. Bydlel spolu s muži v Sudetských kasárnách a pracoval jako zámečník. V roce 1944 se dobrovolně přihlásil do pracovního komanda, které odjelo do tábora Wulkow, díky čemuž se jeho sestra a maminka zachránily před deportací do koncentračního tábora Osvětim. V táboře Wulkow nebyly snadné podmínky, nicméně se skupině podařilo po půl roce vrátit zpět do Terezína. V roce 1945 válka skončila a Hanuš Hron byl osvobozen.

Po válce se Hanuš Hron i se sestrou a matkou navrátil do Prahy, kde rodina získala nazpět svůj byt i všechen majetek. V roce 1946 se ze Šanghaje vrátil i Hanušův otec. Později Hanuš Hron externě vystudoval průmyslovou školu hornickou v Ostravě a poté pracoval dlouhá léta jako dělník a mistr v Třineckých železárnách. Dnes žije v Nejdku a má tři děti.

Záznam pořadu

Říjen 2015 - Bohumila Havránková

Bohumila Havránková

Bohumila Havránková se narodila jako Bohumila Picková roku 1927 v Liberci do smíšené rodiny - její tatínek byl židovského původu. Židovské svátky doma neslavili, ale Bohumila i její starší sestra navštěvovaly hodiny židovského náboženství a otec občas zašel i do synagogy. Dětství v Liberci bylo radostné. Avšak těsně před zabráním Sudet Německem roku 1938 museli Pickovi utéct do Prahy. Přišli tehdy skoro o všechen majetek a v Praze neměli ani pořádný byt. Zde se také malá Bohumila poprvé setkala s projevy antisemitismu. Dva roky ještě Bohumila navštěvovala místní gymnázium. Pak už nemohla chodit do školy a tak byla nějakou dobu v učení a navštěvovala tajné vzdělávací kroužky. Když začaly odjíždět transporty do Terezína a Bohumile postupně mizeli kamarádi, sama už prý netrpělivě očekávala, kdy bude moci také jet, aby se s nimi znovu setkala. V březnu 1943 odjely do Terezína Bohumila a její sestra. Otec se do transportu nedostal, neboť v době, kdy mu přišlo předvolání, byl ve vážném stavu v nemocnici. Z Terezína na východ Bohumila ani její sestra nikdy neodjely – zůstaly v ghettu. Při pracích venku se jim povedlo někdy zahlédnout maminku, která podnikala nebezpečné cesty do blízkosti ghetta, aby se přesvědčila, že jsou děvčata v pořádku. Ke konci války se podnikavé Bohumile povedlo z ghetta utéct a dostat se domů. Po osvobození se vrátila domů i její sestra.

Po válce Bohumila vystudovala na Grafické škole obor Fotografie. Mezi lety 1948-1951 pracovala jako fotoreportérka v Rudém právu a nafotila spoustu zajímavých fotografií. Vdala se a narodily se jí dvě dcery. Po mateřské byla především kvůli svému původu nucena z redakce Rudého práva odejít. Pracovala později ještě na Ministerstvu národní obrany a po roce 1968, kdy ji vyloučili z KSČ, jako knihovnice. Když pak odešla do důchodu, vypomáhala v Židovském muzeu v Praze s přepisy rozhovorů s pamětníky.

Záznam pořadu

Listopad 2015 - Jiří Navrátil a Toman Brod

​Jiří Navrátil

Jiří Navrátil První místostarosta a někdejší starosta Junáka Jiří Navrátil (*1923) je skautem již od poloviny 30. let. Ač se jako syn československého konzula narodil v Lipsku, téměř celý život, jak civilní tak skautský, prožil v pražských Dejvicích. Byl členem Foglarovy pražské Dvojky, legendárního oddílu, který je dnes nejdéle nepřetržitě působícím skautským oddílem v Čechách. V roce 1943 zakládá Jiří Navrátil samostatnou Vodní Dvojku, jejímž byl kapitánem. Během protektorátu se také aktivně zapojuje do odboje. Po odmítnutí hajlovat na sportovních závodech byl spolu s dalšími členy oddílu zatčen. Postihům tenkrát naštěstí unikl. Aktivně se účastnil i Pražského povstání.

Po válce nastoupil Jiří Navrátil na právnickou fakultu, odkud byl však po účasti na protestním pochodu studentů na Pražský hrad vyloučen. V noci z 16. na 17. května 1949 se spolu se skupinou demokratických příslušníků ozbrojených sil pokusil o politický převrat. Bohužel neúspěšně. Celou akci iniciovali manželé Karel a Dagmar Skálovi, přezdívaní Čil a Rakša, zakladatelé pražského střediska Šipka, které v utajení pod štítkem Klubu českých turistů (stejně jako Navrátilova Vodní Dvojka) fungovalo rovněž i během války. Čil a Rakša, kteří na sebe vzali největší díl odpovědnosti, dostali trest doživotního odnětí svobody, Jiří Navrátil byl odsouzen na dvacet let vězení. Všichni tři byli amnestováni v 60. letech.

Po propuštění se snažil Jiří Navrátil sehnat práci, jako bývalý politický vězeň ale získal pouze podřadné manuální zaměstnání. Kromě toho působil jako překladatel, přičemž překlady často publikoval pod pseudonymem. Od skautského života a slibu nikdy neopustil, ať už zastával roli řadového člena oddílu, kapitána, politického vězně či porevolučního nejvyššího funkcionáře Junáka. Jiří Navrátil byl jako první a dosud jediný skaut ze zemí bývalého východního bloku oceněn Řádem bronzového vlka – nejvyšším světovým skautským vyznamenáním.

Toman Brod  

Historik Toman Brod se narodil 18. ledna 1929 v Praze v židovské rodině. V červenci 1942 byl s bratrem a maminkou deportován do Terezína. V prosinci 1943 byli všichni tři zařazeni do transportu, který směřoval do Osvětimi. Tam přežil v tzv. dětském táboře pod vedením známého sportovce a charismatického mládežnického vedoucího Fredyho Hirsche do června roku 1944, kdy prošel Mengeleho selekcí a byl přemístěn do mužské části tábora. Odtud byl později opět transportován do pracovního tábora Gross-Rosen. Mladší bratr Hanuš a maminka Olga holocaust nepřežili.

Po válce vstoupil pan Brod do KSČ. V letech 1959 – 1965 je registrován jako spolupracovník Státní bezpečnosti. O této skutečnosti a zkušenosti mluví otevřeně, nijak ji nezakrývá. Na konci 60. let se ovšem totalitnímu režimu vzepřel. Přišel o zaměstnání, živil se mj. jako taxikář. Patří mezi signatáře Charty 77. V roce 2007 vyšla v edici Paměť nakladatelství Academia vzpomínková kniha Tomana Broda s názvem Ještě že člověk neví, co ho čeká.

Záznam pořadu

Prosinec 2015 - Jiří Čejka a Asaf Auerbach

​Jiří Čejka

Jiří Čejka se narodil v Roudnici nad Labem, kde navštěvoval obecnou školu a studoval na osmiletém gymnáziu. Jako gymnazista chodil na setkání nejrůznějších politických stran, zajímal se o dění v zemi a proto nesouhlasí s tvrzením, že se o podstatě komunismu a Sovětského svazu nic nevědělo. V roce 1948 se podílel na vytvoření skupiny skautů a sokolů s tím, že budou psát a vydávat protistátní protikomunistické letáky. Zároveň se po maturitě přihlásil na Vysokou školu chemicko-technologickou v Praze, kde přes dva roky studoval, než jej za činnost spojenou s šířením protikomunistických letáků, obsahujícími Masarykovy citáty spolu s dalšími několika členy skupiny zatkli. Čejka měl štěstí. Státní bezpečnost nenašla cyklostyl, ani revolver, obojí se skupině mladých lidí podařilo šikovně schovat. Navíc nebyl souzen státním, ale pouze okresním soudem. Dalších osm měsíců života strávil v hnědouhelném dole Koh-i-noor u Mariánských Radčic na Mostecku.

Po propuštění nastoupil Čejka vojenskou službu, kde se opět setkal s některými spoluvězni, po vojně se snažil pokračovat ve studiu. V roce 1954 byl přijat na post chemika v dnes již neexistujícím podniku Reagencia v Kralupech nad Vltavou. O dva roky později se mu s pomocí profesora A. K. Vlčka dokonce podařilo dostat se zpět na VŠCHT. Kromě oficiálního studia se dlouhodobě tajně věnoval výzkumu minerálů a syntetických sloučenin uranu.

V 70. letech nastoupil do Národního muzea jako vedoucí Výzkumné chemické laboratoře Přírodovědeckého muzea. V roce 1991 byl jmenován ředitelem Přírodovědeckého muzea Národního muzea, o tři roky později pak obhájil svou disertační práci.

Jiří Čejka byl celý život skaut, po revoluci působil jako tiskový mluvčí Junáka, dnes je členem Skautského oddílu Velena Fanderlíka, složeného z politických vězňů a skautů komunistickým režimem perzekvovaných.

​Asaf Auerbach

Asaf Auerbach, syn československých sionistů, se narodil v roce 1928 v kibucu Bejt Alfa, v tehdejší Palestině. V roce 1930 se ale rodiče s malým Asafem a jeho starším bratrem Rubenem odstěhovali ze zdravotních důvodů do Prahy. Už na jaře 1939 se manželé Auerbachovi zabývali myšlenkou na emigraci z Československa – měli v plánu vycestovat do Střední Ameriky, do Peru nebo Ekvádoru. Zároveň se dozvěděli o možnosti vyslat děti napřed do Anglie. Cestu pomáhal organizovat výbor na pomoc dětem z Československa - Czech Children Refugee Committee, zřízený paní Hanou Strasserovou, známou rodiny ještě z kibucu. Ruben s Asafem tedy 18. července 1939 nastoupili do jednoho z dnes legendárních Wintonových vlaků s tím, že se se svými rodiči opět brzy setkají.

Návrat domů byl pro Asafa nesrovnatelně smutnější, než odjezd do Anglie. Zatímco v Anglii bydlel v Dětském domově v městečku Stoke on Trent a mezi roky 1943 – 1945 navštěvoval internátní školu zřízenou československou exilovou vládou ve Walesu, velmi se těšil na setkání se svými rodiči. Variantu, že by válku nepřežili, si vůbec nepřipouštěl. Ač se pan Auerbach po válce už s rodiči již nesetkal, přijala jej rodina maminčiny sestry a po válce zůstal v Československu, kde vystudoval statistiku a založil rodinu. Své hebrejské jméno si s ohledem na odkaz svých rodičů nikdy nezměnil.

Záznam pořadu

Leden 2016 - Ludvík Armbruster a Petr Riesel

​Ludvík Armbruster

Katolický kněz a profesor filosofie Ludvík Armbruster se narodil roku 1928 v Praze. Po svém dědečkovi z otcovy strany zdědil rakouské občanství, k němuž se však jeho otec za Protektorátu nepřihlásil, a tak se vyhnul povinností rukovat do německé armády, stejně jako poválečné deportaci, která by zřejmě zasáhla i jeho potomky. Ludvík Armbruster vstoupil po maturitě v roce 1947 do jezuitského řádu a začal studovat filosofii na jeho učilišti v Děčíně. Tam ho roku 1950 zastihla komunistická akce K, namířená proti klášterům. Byl sice spolu s ostatními řeholníky zadržen a internován, jakožto rakouský občan byl však nakonec propuštěn a vzápětí přinucen opustit republiku. Odešel tedy do Říma, kde pokračoval ve studiu. Posléze se vydal do Japonska jako misionář. Bez přestávky, kterou si vyžádalo další studium, strávil v Japonsku přibližně padesát let, kdy také vyučoval na japonské křesťanské univerzitě Sofia. Po návratu do Česka zastával mezi lety 2003 a 2010 funkci děkana katolické teologické fakulty UK. V roce 2011 vyšel knižní rozhovor s Ludvíkem Armbrusterem pod názvem Tokijské květy.

​Petr Riesel

Psychiatr Petr Riesel se narodil roku 1933 v Plzni v česky hovořící a sekularizované židovské rodině. Jeho otec byl zatčen již v roce 1939 z politických důvodů, později byl však přemístěn do koncentračního tábora, kde zemřel. Petr Riesel byl se zbytkem rodiny deportován do Terezína v lednu roku 1942, kde byl také v roce 1945 osvobozen. Po válce vystudoval medicínu. Hlásí se k celoživotnímu antikomunistickému postoji, v roce 1968 se účastnil schůzí Klubu angažovaných nestraníků, za což byl později perzekvován. Ve svém oboru se specializuje na pomoc závislým na alkoholu a jiných drogách. Roku 1999 vydal na to téma publikaci Lesk a bída drog.

Záznam pořadu

Únor 2016 - Jitka Malíková a Petr Adler

​Jitka Malíková

Jitka Malíková se narodila roku 1926 v Praze. Jako děvče chodila do skautu a když byl za druhé světové války zakázán, docházela do tzv. Katolické besídky, která skaut, za ztížených podmínek a také jen na určitou dobu, nahradila. Právě díky těmto aktivitám pro sebe Jitka Malíková objevila křesťanskou víru. Po válce začala studovat medicínu a zapojila se do spolku Katolické akce, který sdružoval mladé věřící.

Komunistický režim zasáhl do jejího života poprvé výrazně v roce 1951, kdy byla zatčena. Nebyla však spojena s žádnou protistátní skupinou, jejíž soud se připravoval, a tak byla Jitka Malíková propuštěna. Roku 1953 byla však Jitka Malíková zatčena znovu a v následujícím roce byla souzena se skupinou Rodina. Mj. za úspěšné ukrývání katolických představitelů jí byl vyměřen trest 11 let, který byl po odvolání o dva roky snížen. Odpykávala si jej převážně v pracovních táborech na Slovensku, kde musela za mimořádně těžkých podmínek pracovat v zemědělství. Roku 1960 byla propuštěna na amnestii. I po svém propuštění byla zapojena do podzemní církve. Prošla různými dělnickými zaměstnáními, až se dostala do laboratoře nemocnice Motol a vystudovala zde laborantskou školu. Laborantkou byla posléze až do penze.

Petr Adler

Petr Adler se narodil roku 1926 v Brně do rodiny smíšené jak etnicky, tak co do proklamovaného vyznání – otec byl český Žid a matka německá katolička –, náboženství však nehrálo v rodině zvláštní roli a ve výchově byla, také s ohledem na aktuální politický vývoj, upřednostněna čeština. Otec lékař nemohl od období protektorátu vykonávat svou soukromou lékařskou praxi, za války byl nicméně zaměstnán v židovském starobinci. Rodiče se však nikdy nerozvedli a Petr Adler získal potvrzení, že není Žid, takže byl ušetřen perzekuce a mohl dokonce studovat na klasickém gymnáziu. Po studiu divadelní a hudební vědy na brněnské Masarykově univerzitě a po krátkém intermezzu v brněnské zpěvohře (operetě) se Petr Adler stal režisérem mluveného slova v brněnském rozhlase. V roce 1961 odešel do Prahy a také zde připravil celou řadu dramatických i poetických pořadů, četeb na pokračování, atd. Ačkoli roku 1996 odešel do penze, s Českým rozhlasem nadále spolupracuje.
 

Záznam pořadu

Březen 2016 - Miluška Havlůjová a Michaela Vidláková

Miluška Havlůjová

Miluška Havlůjová (rozená Pomplová) se narodila roku 1929 do rodiny drobného živnostníka z Rožmitálu pod Třemšínem. Její otec byl za druhé světové války zapojen do odbojové organizace Obrana národa a ukrýval lidi pronásledované gestapem. Později se sám musel skrýt, gestapo však zadrželo alespoň jeho manželku a internovalo ji v Malé pevnosti v Terezíně, kde se díky šťastné shodě okolností dožila konce války. Krátce po komunistickém převratu v roce 1948 byl otec paní Havlůjové paradoxně na rok uvězněn za údajnou kolaboraci (skutečným důvodem jeho stíhání byla však jeho otevřená kritika Sovětského svazu). 
Po propuštění otec usiloval o své očištění a paní Havlůjová mu pomáhala. Proto byla v květnu 1953 zatčena. Byla právě matkou velmi malého chlapce a prostřednictvím tohoto faktu na ni StB vyvíjela psychický nátlak, aby ji získala ke spolupráci. Paní Havlůjová však nepodlehla a byla odsouzena k pěti letům vězení. Po dvou letech, v roce 1955, byla jakožto matka propuštěna v rámci amnestie, odloučení však napáchalo ve vztahu mezi ní a jejím synem nenapravitelné škody. Po sametové revoluci se Miluška Havlůjová stala členkou Občanského fóra a mezi lety 1992 a 1998 zastávala post starostky Rudné, kde se svou rodinou dlouhodobě bydlela.

Michaela Vidláková

Michaela Vidláková (rozená Lauscherová) se narodila roku 1936 v Praze sionisticky smýšlejícím rodičům – její otec se v meziválečném období kupříkladu podílel přímo v Palestině na zakládání jednoho z kibuců. V roce 1942 byla Michaela Vidláková spolu se svými nejbližšími deportována do Terezína. Jen šťastnou shodou okolností unikla, stejně jako rodiče, transportům dále na východ a dočkala se v Terezíně osvobození. Bezodkladnému vystěhování do Palestiny pak však zabránilo podezření, že její otec trpí tuberkulózou. Další naději na vystěhování rodině poskytlo otcovo zaměstnání na izraelské ambasádě v roce 1948, zhatilo ji však ochlazení diplomatických vztahů mezi Izraelem a východním blokem. 
Když rodiče paní Vidlákové po procesu se Slánským nabyli dojmu, že v Československu se rozmáhá antisemitismus a má oporu i ve státním aparátu, rozhodli se v roce 1953 pro ilegální přechod hranic. I s tehdy šestnáctiletou Michaelou byli nicméně odhaleni pohraniční stráží a posléze drženi v Praze ve vazbě. Následný soud jim vyměřil relativně mírné tresty, Michaele vzhledem k jejímu věku pouze podmínečný, i ten měl však za následek její vyloučení z gymnázia. Díky značnému a nezlomnému úsilí se jí i přesto podařilo nakonec dosáhnout maturity i vysokoškolského vzdělání v přírodních vědách. Ještě za komunistického režimu se zapojila do dění na pražské židovské obce, kde se angažovala i po sametové revoluci. Je rovněž členkou Terezínské iniciativy a dělí se s mladšími generacemi o zkušenost s válečnou dějinnou etapou.

Záznam pořadu

Květen 2016 - Jan Decker

Jan Decker

Jan Decker se narodil roku 1928 v Českých Budějovicích, avšak jeho rodina se roku 1935 přestěhovala do Prahy, kde Jan Decker navštěvoval klasické gymnázium a byl členem Junáka. Roku 1945 byl Jan Decker přidělen na nucené práce, hloubil protitankové zákopy u Napajedel. V dubnu téhož roku nicméně uprchl a bezprostředně po konci války se podílel na ostraze německých válečných zajatců. Po válce vstoupil do strany lidové a roku 1947 začal studovat práva. V únoru 1948 se vydal se studentským pochodem na Hrad za prezidentem Benešem prosit, aby nepřijímal demisi nekomunistických ministrů. Jan Decker znal generála Kutlvašra a posléze se zapojil do odbojové skupiny „Pravda vítězí“. Po Vánocích téhož roku jej StB zatkla, nakonec byl však odsouzen jen na půl roku za neohlášení trestné činnosti.
Roku 1950 nastoupil vojenskou službu v Pardubicích, jako „politicky nespolehlivý“ byl však záhy přeřazen k Pomocným technickým praporům. Jako „pétépák“ se podílel na stavbě vojenského letiště v Mimoni a dalších stavebních pracích v Praze. Aby se vyhnul prodloužení vojny, musel v roce 1952 podepsat desetiletý závazek ve stavebnictví a nastoupil do podniku Konstruktiva, pracoval zde však i po skončení závazku. Firmu opustil až v roce 1971 kvůli svému postoji k invazi vojsk Varšavské smlouvy, v oboru stavebnictví však setrval až do důchodu. Od roku 1968 se mohl zapojit do organizace československého sportu, jelikož sport je jeho celoživotní zálibou. Od sametové revoluce se angažuje také v organizacích připomínajících odpor proti komunistickému režimu.
 

Záznam pořadu

Červen 2016 - Felix Kolmer a Jiřina Šiklová

Felix Kolmer

Felix Kolmer se narodil roku 1922 v Praze do rodiny italského legionáře a obchodníka s elektrotechnikou, což předurčilo jeho celoživotní zájem o fyziku. Za protektorátu se však vzhledem k protižidovským opatřením musel učit truhlářem a také již nemohl nadále navštěvovat skaut, který byl zakázán. Do Terezína Felix Kolmer přijel s prvním transportem v roce 1941, a tudíž se jako člen tzv. Aufbaukommanda podílel na přestavbě města v ghetto. Zapojil se také do tamějšího podzemního hnutí. Na podzim roku 1944 byl deportován do Auschwitz, odkud se mu však později, víceméně šťastnou náhodou, podařilo uniknout do pracovního tábora Friedland v polském Slezsku a odtud již na svobodu. Po válce získal elektrotechnické vzdělání a stal se průkopníkem prostorové akustiky. Tento obor vyučuje a je rovněž autorem četných publikací a nositelem ocenění. Angažuje se v různých organizacích připomínajících a reflektujících šoa.
 

Jiřina Šiklová

Jiřina Šiklová (roz. Heroldová) se narodila roku 1935 v Praze do rodiny učitelky a lékaře, smýšlením sociálního demokrata. Roku 1956 Jiřina Šiklová vstoupila do KSČ. Dva roky nato dokončila studia filosofie a historie na FF UK. Podílela se na založení katedry sociologie v roce 1965 a také zde vyučovala. V roce 1968 podepsala Dva tisíce slov a po invazi vojsk Varšavské smlouvy ukončila své členství v KSČ. Následujícího roku musela opustit svou pozici na FF UK a vykonávala různé dělnické profese. Podepsala Chartu 77 a spolu s dalšími udržovala obousměrné spojení mezi Československem a exilovými nakladatelstvími – odesílala rukopisy a distribuovala hotové knihy. Za tuto činnost byla mezi lety 1981 a 1982 vězněna. Po sametové revoluci se podílela na založení Katedry sociální práce na FF UK a Knihovny a centra Gender Studies v Praze. Je autorkou populárních publikací o mezigeneračních vztazích, stáří a smrti.
 

Záznam pořadu

Září 2016 - Petr Arton

Petr Arton 

Petr Arton se narodil roku 1922 ve Varšavě do německy mluvící židovské rodiny. Společně se pak v roce 1925 přestěhovali do Teplic, kde chodil do obecné školy a jeho otec zde podnikal s textilem. Po nástupu Hitlera k moci ho jeho rodiče poslali na české gymnázium v Duchcově, tam se naučil mluvit česky.
Když došlo k okupaci, rodina se přestěhovala do Prahy a začali plánovat vycestování do bezpečí. Původně chtěli odjet do Bolívie. To ovšem neuskutečnili, neboť byl otec zadržen gestapem. Podařilo se mu sice utéct, ale rodina se od té doby musela skrývat a nakonec roku 1939 ilegálně odcestovali do Polska. Odtud se podařilo jeho otci a sestře dostat do Británie.
Odcestování zbytku rodiny zabránil začátek války. Po bombardování Varšavy se tedy s matkou a bratrem rozhodli utéct do Ruska a odtud pokračovali do litevského Vilniusu. Zde zůstali do prosince 1940 ubytovaní s dalšími československými uprchlíky v domě placeném židovskou organizací.
Tehdy jim a zhruba 6000 dalším Židům vydal japonský konzul tranzitní víza. Přes Transsibiřskou magistrálu se dostali do Vladivostoku a odtud lodí do Japonska. Zde s bratrem chodili do Canadian Academy College. Jejich spolužák jim poradil odjet do Šanghaje, kde na britském velvyslanectví sídlila česká vojenská delegace.
Bratři se do Šanghaje dostali díky kvakerům a vstoupili do československé armády. Byli odesláni do Británie, kam docestovali po půl roce přes Singapur a jižní Afriku. Zde se opět setkali s otcem a sestrou a nastoupili do leteckého výcviku. Arton se stal navigátorem Royal Air Force a od roku 1944 se zúčastnil 49 bitevních operací proti německým ponorkám.
Po válce se s československou jednotkou vrátil zpět do vlasti. Zůstal u letectva a byl odvelen nejdříve do Liberce, kde se stal zástupcem velitele jednotky a poté do Prahy. Tam vykonával funkci zástupce náčelníka výchovy a osvěty na generálním štábu vojenského letectva. Navrhl tehdy poskytnout letiště v Žatci členům izraelské Hagany. V roce 1948 emigroval kvůli změně režimu do Anglie, kde studoval London School of Economics. Od roku 1954 je občanem Izraele. V roce 2006 ho české velvyslanectví v Izraeli vyznamenalo pamětní medailí.

Záznam pořadu

Říjen 2016 - Daniel Mayer

Daniel Mayer

Záznam pořadu

Listopad 2016 - Daniel Kumermann 

Daniel Kumermann

Záznam pořadu