1906-1939/40

Takzvaná obrazová sbírka (dnes sbírka vizuálního umění) je nedílnou součástí fondu muzea již od jeho založení v roce 1906. Zpočátku byla chápána především jako ikonografický doplněk k ostatním sbírkám a z tohoto pojetí byl také odvozen její název. Byly v ní shromažďovány zejména portréty významných osobností židovské historie, náboženského a společenského života, obrazová dokumentace židovských památek (synagogy, hřbitovy, ghetta) v českých zemích a ilustrace k židovským, zejména biblickým dějinám.

1942-1945

Největší počet přírůstků sbírka zaznamenala v období existence tzv. Ústředního židovského musea (1942-1945). O její doplňování, které tehdy spíše než cílený sběrný program znamenalo záchranu konfiskovaných uměleckých děl soustředěných ve skladištích Treuhandstelle (zvláštní oddělení zřízené z rozhodnutí nacistických orgánů v rámci pražské Židovské obce k 13. říjnu 1941, jehož úkolem bylo likvidovat majetek po osobách deportovaných z Prahy a blízkého okolí), se až do svého zatčení v létě 1944 staral historik umění a někdejší ředitel Východoslovenského muzea v Košicích, dr. Josef Polák (1886-1945). Po jeho deportaci převzala starost o sbírku historička umění a poválečná ředitelka Židovského muzea, dr. Hana Volavková (1904-1985).

V důsledku rychlého růstu sbírky v období válečných let došlo též k rozšíření jejího tematického záběru. Postupně v ní vznikla dnes naprosto unikátní kolekce portrétu z období emancipace židovského obyvatelstva v Čechách a na Moravě a do sbírky se dostávaly také malby a práce na papíře z konfiskovaných soukromých sbírek, čímž se postupně začala utvářet svého druhu specifická galerie vkusu židovských sběratelů a milovníků umění (specifikum této „galerie“ spočívalo především v tom, že k zařazení do sbírky připadala v úvahu pouze díla spadající do kategorie tzv. zvrhlého umění; klasické staromistrovské práce nebyly pro výběr do sbírky Židovského muzea jeho kurátorům vůbec přístupné a byly buď určeny pro další prodej prostřednictvím obchodů se zvláštní licencí, nebo byly vytipovány jako vhodné pro muzejní a galerijní sbírky na území Protektorátu Čechy a Morava).

I když pro to neexistují žádné písemné doklady, je evidentní, že předměty ze sbírek soukromých osob byly zařazeny do muzejních fondů z důvodu jejich ochrany před dalším zcizením a restituce původním vlastníkům po skončení války. Po válce se bohužel ukázalo, že zdaleka ne všechny předměty je možné vrátit do oprávněných rukou, neboť nejen, že se z táborů nevrátili sami vlastníci, ale mnohdy nebyl nikdo, kdo by mohl předměty restituovat ani z titulu dědice. Řada uměleckých děl tak zůstala ve správě Židovského muzea.

1945-1948

V poválečném období zaznamenala sbírka další významný pohyb, tentokrát odliv předmětů v rámci restitucí. Výdej vlastníkům byl zahájen fakticky hned v roce 1945, kdy také začalo systematické mapování provenience jednotlivých sbírkových předmětů. V letech 1946-1948 probíhalo navracení některých děl původním majitelům nebo přeživším členům jejich rodin na základě zákona č. 128/1946 Sb., únorový komunistický puč v roce 1948 ale téměř všechny restituční snahy zastavil a znemožnil i úspěšné vyřešení již probíhajících řízení.

Současně s vyřazováním za účelem restitucí byly do sbírky naopak vřazovány předměty, které dosud nebyly katalogizovány a o něž se nikdo nehlásil. Jednalo se o předměty shromážděné ve skladišti na Vinohradech umístěném v budově vinohradské synagogy, jež byla na samém konci války těžce poškozena spojeneckými bombami.

1950-1994

Zásadním způsobem byla sbírka zasažena bezprostředně po zestátnění Židovského muzea, k němuž došlo v roce 1950. Tehdy byla z hlediska finančního ohodnocení prokazatelně nejcennější díla označena za tzv. nerestituovatelný majetek (odúmrť) a následně buď zpeněžena, nebo převedena do správy jiných státních institucí. Oficiálním důvodem pro toto svévolné vynětí uměleckých děl z muzejního fondu byla úhrada údajného dluhu vůči státu za období národní správy, která byla nad majetkovou podstatou muzea ustavena v květnu 1945 a fakticky trvala až do nevyhnutelného zestátnění.

V rámci tohoto odlivu byla sbírka ochuzena o celkem 174 uměleckých děl. Část z nich byla prostřednictvím Národní kulturní komise (státní agentury organizující nepříliš dobře dokumentovanou redistribuci zajištěných uměleckých děl a movitých památek mezi jednotlivými státem vlastněnými sbírkami, státními úřady a například také nově vznikajícími zámeckými expozicemi) převedena do sbírek Národní galerie v Praze, část byla rozprodána přes státem kontrolovaný podnik Antikva. Během 50.-70. let nedocházelo k výraznému rozšiřování sbírky. Kromě několika ojedinělých přírůstků, jež lze považovat za významné (například soubor portrétů rodiny Weissových a Beerových, tzv. obřízková zástěna a menší soubor prací židovských umělců, kteří před válkou působili v Praze) nebyla sbírka zásadně doplněna. Obrat nastal až ve druhé polovině 80. let, kdy se podařilo získat řadu zajímavých přírůstků - například soubor maleb a kreseb Friedl Dicker-Brandeisové.

Po roce 1994

Razantní zlepšení situace, pokud jde o péči o sbírku, její rozšiřování a zpracování včetně průzkumu vlastnické historie jednotlivých předmětů, nastalo až po převodu pražského Židovského muzea zpět do rukou české židovské komunity reprezentované Federací židovských obcí v ČR, k němuž došlo v říjnu 1994. Až tehdy začala být znovu uplatňována systematická akviziční politika zaměřená vedle cíleného sběru ikonograficky relevantního materiálu také na doplňování již existujících autorských celků. Současně bylo možné navázat na poválečné restituční snahy a také začít mapovat ztráty, jež sbírka utrpěla během uplynulých čtyřiceti let.